Monofobie

Sen?

Jela jsem tak autem večerním městem a nejspíš jsem nedávala pozor. Volant jsem pevně držela a dívala jsem se z okna ven. Dojela jsem až ke křižovatce a tam jsem na chvíli zastavila a pořádně jsem se rozhlédla. Po chvilce jsem se rozjela a zrovna v tu chvíli tam někdo vběhl. A ten někdo... Ano poznala jsem ho. Měl holou hlavu, modré oči a byl vysokého vzrůstu. Přesně tak... Byl to Joe. Nezvládla jsem již zastavit a srazila jsem ho. Zhroutil se na zem a já jsem jela dál...

Vzbudila jsem se a opět jsem se rozbrečela. Sedla jsem si a opřela jsem se o čelo postele. Hlavu jsem si složila do dlaní a snažila jsem se zastavit slzy, které stále tekly z mých očí. Došlo mi, že by mi možná mohla pomoct trocha alkoholu, tak jsem si šla pro panáka něčeho, co zrovna bylo ve spíži. Vypila jsem ho a ještě chvilku jsem tam stála. Potom jsem se otočila směrem k obývacímu pokoji a něco jsem viděla. Stál tam... Jen tak, jako by se nic nestalo. Jen na některých částech těla měl stopy krve, ale jinak byl v pořádku. Vyděsila jsem a utíkala jsem zpět do ložnice. Zamknula jsem se tam a svezla jsem se na zem.

Ne... To nemůže být pravda. Co to mělo znamenat? Určitě to bylo jen z vyčerpání.

Lehla jsem si zpět do postele a přikryla jsem si celé tělo včetně hlavy přikrývkou. Cítila jsem nebezpečí. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila jsem se uklidnit a znova usnout. Po pár hodinách se mi to povedlo a spala jsem až do zazvonění budíku.

Nesnáším svůj budík. Každé ráno mě budí nepříjemným tónem, na který si nejspíš nikdy nezvyknu...

Zvedla jsem se z postele a opatrně jsem otevřela dveře. Vykoukla jsem ven a nic zvláštního tam nebylo, tak jsem pokračovala a dělala jsem, jako by to bylo úplně normální ráno.

Do práce jsem dorazila ještě před Hardym, tak jsem měla chvíli na přemýšlení o tom, co si mám myslet o tom nočním setkáním s Joeem. Bylo to vyčerpáním, samotou nebo to byl opravdu Joeův duch? Každopádně to bylo zvláštní a znova už bych to zažít nechtěla. Hardy přišel asi o půl hodiny později, než měl a hned po svém příchodu si mě pozval k sobě do kanceláře. Neochotně jsem se zvedla ze židle a pomalým krokem jsem se tam přesunula. Opět jsem se posadila na jeho gauč a on si sedl za pracovní stůl.

„Podíváme se na ty záběry z kamery u místa činu?" koukne na mě

„Klidně." Přikývnu a stoupnu si vedle něj, abych lépe viděla na monitor počítače. Spustil zrychleně záznam a zastavil ho v té chvíli, kdy řidič srazil Joea. Bylo to přesně jako v mém snu...

„Děje se něco, Ellie?" koukal na mě docela ustaraným pohledem.

„Ne... Jen. Zdálo se mi o tom. A je to přesně tak, jako v tom snu." Koukne na mě.

„To je děsivé." Položí mi ruku na rameno. Přikývnu a tentokrát neuhnu. „Ještě něco, s čím by ses mi chtěla svěřit?" zavrtím hlavou. Nechtělo se mi říkat o tom, co se stalo v noci. Ještě by si o mně myslel, že jsem blázen. „Dobře." Kývne a pustí záznam dál. Pokračuje to opět stejně jako ve snu. Auto odjede a Joe pomalu umírá na silnici. Sám...

Po chvíli jsem video vypnula. Neměla jsem sílu na to, koukat dál jak mě Joe opouští. Rychle jsem vyběhla z Hardyho kanceláře a zamířila jsem na dámské toalety. Sedla jsem si do kabinky a začala jsem tiše plakat. Doufala jsem, že nikdo nepřijde. Složila jsem si hlavu do dlaní a nechala jsem slzy volně stékat. Před očima jsem stále měla Joea ležícího na silnici.

Za chvíli jsem uslyšela zvuk otevírajících se dveří a následně i hlas s výrazným skotským přízvukem.

"Ellie?" Zaklepe na mou kabinku.

"Hm." Nechci mluvit, abych neupozornila na to, že pláču.

"Pojď ven." Pomalu odemknu dveře a vykouknu.

"Co potřebuješ?"

Chytne mě za ruku a koukne mi do očí. "Ellie. Jestli chceš, tak ten případ dořeším sám... nenutím tě do toho, aby jsi ho řešila se mnou. Vím, že to je hrozné." Kouká na mě

"Co? Ne... nechci, aby jsi ho řešil sám. Nechci, aby se z toho stal zkažený případ, tak jako Sandbrook. Na to jsem měla Joea až moc ráda." Pustí mou ruku a otočí se. Na jeho tváři je smutný výraz. "Já... promiň. To jsem nechtěla."

„Chceš slyšet, co se tehdy stalo?" koukne na mě. Já přikývnu. „Nebyl jsem to já... ten, kdo zkazil Sandbrook." Zavrtí hlavou.

„A kdo tedy?"

„Byla to moje žena... Tess. Vracela se s důkazem na stanici a zastavila se na drink." Povzdechne si „Celou tu dobu mě podváděla s jedním z kolegů. Někdo se jí vloupal do auta a ukradl důkaz... Vzal jsem to na sebe kvůli naší dceři." Kouká na mě.

„To.. To jsem nevěděla. Jsi hodný člověk Alecu." Kývnu a kouknu na něj.

„Škoda, že si to nemyslí více lidí. Víš Ellie, nejsi jediná, co si připadá sama. Ale ty alespoň někoho máš. Já jsem jedináček, umřeli mi rodiče a jsem rozvedený. Vlastně nemám nikoho... ani přátele."

„To mi nedošlo." Koukala jsem na něj. „Nikdy jsem si to neuvědomila. To už jsem tak sebestředná?" opřu se o futra dveří od kabinky.

„Nejsi sebestředná. Neznám tě dlouho, ale tohle je zrovna ta vlastnost, které jsem si všiml. Jak na všechny myslíš a jsi na všechny hodná. I na mě, přestože si to vůbec nezasloužím." Položil mi ruku na rameno a mně to bylo momentálně úplně jedno, protože jsem přemýšlela o jeho životě. Jakou má vlastně motivaci žít, když nikoho nemá. A neměla bych něco udělat? Já nevím... třeba ho pozvat na čaj? Skamarádit se s ním a být tak jediným člověkem, který se o něj alespoň trochu zajímá? Řekla jsem si, že toto přemýšlení si nechám na doma. Vytrhla jsem se Hardymu a vyrazila jsem na oběd.

Když jsem se po hodině vrátila, Hardy stál na terase, opřený o zábradlí a smutně koukal na nekončící modrou oblohu. Bylo mi ho líto.