Monofobie

Sama

Den předtím

Ten den jsem šla normálně do práce. Prostě jako každý den. Další den s arogantním šéfem. Pokud si myslíte, že zrovna vy máte toho nejhoršího šéfa, tak jste nepoznali pana Aleca Hardyho. Je mým šéfem teprve krátkou dobu, ale už od začátku jsem ho neměla ráda. Pokaždé když se místností rozeznělo moje příjmení s jeho nechutným skotským přízvukem, bylo mi z toho špatně. Nenávidím, když mi někdo říká příjmením. A nenávidím Hardyho přízvuk. Abychom se dostali k věci. Přežila jsem celý den v práci a vrátila jsem se domů. Můj manžel seděl v kuchyni a krmil mého mladšího syna, Freda. Sedla jsem si za nimi a chvíli jsem si s Joem povídala. Řekl mi, že by chtěl večer někam jít. Myslím, že na koncert. Netušila jsem, že by to mohla být jedna z našich posledních konverzací. Celou konverzaci jsem se dívala do Joeových hlubokých modrých očí. Po večeři jsem se šla podívat na svého druhého syna, Toma. Seděl u počítače a hrál nějakou hru. Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem ho jen pozdravila a zaplula jsem do své ložnice. Vzala jsem si svou noční košili a šla jsem se osprchovat. Kapky teplé vody mě uklidňovaly více než cokoli na světě. Ve sprše jsem se zdržela zhruba půl hodiny a následně jsem si šla lehnout do postele. Otevřela jsem knížku, co jsem zrovna měla rozečtenou a pokračovala jsem ve čtení. Na Joea a jeho odchod z domu jsem úplně zapomněla... Tedy do doby, než mi zazvonil telefon. Z telefonu se ozval jemný hlas nějaké ženy, která řekla pár slov. A ta slova kompletně změnila můj život. Ta slova byla: Vašeho manžela srazilo auto. Je mi to líto, ale na místě zemřel. Ukončila jsem hovor. Lehla jsem si a přemýšlela jsem, co mám teď dělat... Jak mám sama vychovat dvě děti a k tomu zvládat práci? Bude to těžké. Hodně těžké. Slzy se mi koulely po tváři jako kapky rosy. A jak jim to mám říct? Rozhodla jsem se, že to radši nechám na ráno. Tolik jsem si přála, aby to byla jen hnusná noční můra, ale ráno ukázalo, že se mi to nezdálo...

První ráno bez něho. Bez jeho ranního polibku. Seběhla jsem schody a sedla jsem si na židli v kuchyni. Udělala jsem si kávu a jako bez duše jsem seděla v kuchyni a koukala jsem na zeď. Měla jsem asi hodinu, než se vzbudí děti. Jen pouhopouhou hodinu na to, abych vymyslela, jak jim to řeknu. Vypila jsem již tři hrnky kávy, když Tom přišel do kuchyně.

„Dobré ráno, mami." Usměje se na ni a sedne si k ní „Děje se něco?"

„Vlastně ano." Kouká mu do očí „Tome..." chytne ho za ruce „Táta včera zemřel. Srazilo ho auto."

„Ne... ne. Řekni, že si děláš legraci. Prosím," začne plakat.

Zavrtěla jsem hlavou. „Je mi to líto..." objala jsem ho a on jen tiše plakal. Jeho pláč způsobil, že jsem se rozbrečela také. „Tome. Musím jít do práce. Pohlídáš prosím Freda?" Tom jen kývnul a odtáhl se ode mě. Vstala jsem a šla jsem si pro tašku. Opláchla jsem si obličej a vyrazila jsem do práce. Cesta do práce jako by trvala věčnost. Doufala jsem, že nebudeme muset vyšetřovat, kdo srazil Joea... Do práce jsem dojela včas. Vystoupila jsem z auta a zamířila jsem k budově. Sedla jsem si ke svému pracovnímu stolu a čekala jsem, než mě Alec začne buzerovat. Prohrábla jsem si vlasy a dala jsem si do nich pár sponek, aby mi nelezly do obličeje. Složila jsem si hlavu do dlaní a přemýšlela jsem. Z myšlenek mě vytrhl až Alec, který u mě stál.

„Millerová. Millerová! Pojďte ke mně do kanceláře," podal mi ruku a já jsem se neochotně chytila. Šli jsme k němu. Sedla jsem si na pohovku v jeho kanceláři a Alec si sedl vedle mě. Dotknul se mého ramene, ale já jsem se odtáhla. Nechci, aby na mě sahal, nechci, aby mě hladil. Já chci Joea!

„Ellie," řekl on

„Ne. Nechci, abyste mi říkal Ellie!"

„Ellie, poslyš. Vím, co se ti stalo a chci ti říct, že jestli si chceš vzít na pár dnů volno, tak klidně můžeš. Nemusíš tady být."

„ Nechci být doma," zavrtím hlavou „Když budu pracovat, tak alespoň budu vědět, že jsem někde potřeba," povzdechnu si a kouknu na Aleca. Ten mě celou dobu propaluje pohledem.

„Takové věci neříkej, Ellie," odmlčí se „Kdybys něco potřebovala, tak ti rád pomohu," já jsem jen blbě přikývla a zvedla jsem se z pohovky.

„Děkuji, pane."

„Teď mi pane neříkej... Sice to nemám rád, ale můžeš mi říkat Alecu," koukla jsem na něj dost překvapeně.

„Dobře. Můžu se vrátit k práci?" přesunula jsem se ke skleněným dveřím jeho kanceláře.

„Ano. Můžeš, Ellie. Kdyby něco, tak se ozvi." sedl si k počítači a začal do něj něco psát.

Přikývla jsem a šla jsem si sednout ke svému stolu a prošla jsem si nějaké zprávy. Cítila jsem se velmi osaměle. Alec mě kontroloval téměř každých deset minut a mě už to pomalu, ale jistě začínalo docela štvát. Ale protože nejsem konfliktní typ člověka, radši jsem držela jazyk za zuby. Alec je v hádkách totiž docela dobrý a mohl by mě docela drsně setřít a to je to poslední, co bych teď potřebovala. V poledne přišel ke mně a oslovil mne.

„Ellie? Nemáš hlad?" koukal na mě hlubokýma čokoládovýma očima. Zase jsem jen blbě přikývla a koukala jsem na něj. „Fajn. Obleč se. Jdeme na oběd," nevěřícně jsem se na něj podívala. „Myslím to vážně. Pojď," oblékla jsem si bundu a za doprovodu Aleca jsem se vydala na oběd.

„Copak by sis dala?" koukl na mě.

„Nevím. Cokoliv, vyberte vy... ehm... teda vyber ty," sklopila jsem hlavu k zemi

„No... co třeba pizza? Nebo něco jiného?" koukal na mě

„Jasně... Pizza je dobrý nápad," přikývnu a zamíříme ke stánku s pizzou.