Pád času

Září 2022 - Jen jeden další zázrak...

 Jak se měl připravit na nový školní rok? Byl sám. Doslova. Ona byla mrtvá a jeho nejlepší přítel byl nucen odjet bez možnosti návratu zpět. Nikdy v životě se necítil tak osaměle, jako právě v tuto chvíli. Seděl v její pracovně a vzpomínal. Vzpomínal na den, kdy ji poznal. Tenkrát byli oba v prvním ročníku zde na Alfee. Viděl jejich společné chvíle před očima jako starý film. V jedné ze vzpomínek se na něj usmívala, když odcházela právě z této místnosti. Bylo to už před lety. V době, kdy byla ředitelkou jen krátce. Měla rozpuštěné vlasy a pošťuchovala ho.

Zavřel oči. Usedl za velký tmavý stůl a otevřel jeden z šuplíků. Opatrně otevřel jeden z šuplíků, kde Farah nechávala lahev alkoholu s nápisem 'na horší časy'. Byl překvapen, že lahev zůstala na svém místě. Rosalind měla ve zvyku zanechávat věci ve větším chaosu, než když přišla. V tuto chvíli ji byl vděčný za to, že alespoň toto uchovala.

Vytáhl tři skleničky a nalil do nich jantarovou tekutinu. Dvě z nich pak posunul kousek od sebe, jako kdyby si pro ně měl někdo přijít. Věděl však, že se tak nestane. Poslední skleničku, která zůstala na svém místě vzal do ruky a lehce jí ťukl o dvě skleničky. "Na Vás, moji přátelé."

Stál na místě, kde odpočívala. Netušil, jak dlouho tam stojí, ale začalo se stmívat. Byl tu takový klid, ale i přesto bylo jeho srdce zlomené. V hlavě mu zněl její hlas. 'Saule, řekni mi... Jak moc je vlastně vzácné, že máme to privilegium žít po boku těch, které milujeme?'

Ruce se mu klepaly. "Pokaždé, když jsem potřeboval přítele, byla jsi po mém boku. Nikdy ses ke mně neotočila zády. Dlužil jsem ti. Dlužil jsem ti tolik a teď jsi mrtvá. A je to jen moje chyba." Utichnul, když slyšel blížící se kroky. Bylo mu jedno, jestli je to nepřítel. V tuhle chvíli si nepřál nic jiného než zemřít. Přál si ležet po jejím boku.

"Víš, že jsem ji miloval," zašeptal, "nikdy jsem nebyl natolik odvážný, abych jí to řekl." Hlas se mu zlomil uprostřed věty. Padnul na kolena. Musel nechat volnou cestu svým emocím. Svůj smutek skrýval až příliš dlouho. Pěstí praštil do promrzlé země. Slzy, které se draly na povrch, padaly do trávy. "Farah," vzlyknul tiše. Takový osud si nezasloužila. Nenáviděl Rosalind za to, co provedla, ale mnohem více nenáviděl sebe za to, že tomu nedokázal zabránit. Každým úderem srdce mu chyběla víc a víc.

"Tati," ozval se světlovlasý mladík.

"Já - Já nemůžu, Skyi. Proč to tak bolí? Farah... prosím. Jen jeden malý zázrak. Jedno malé kouzlo. Prosím, nebuď mrtvá."