Pár úplňků zpátky

Kapitola 9. - Dva vlkodlaci

Následující den po dlouhém večeru plném Charlieho nadávek a skvělé polévky Oliver sešel pomalu schody, byl bledý jako stěna a opatrně po Charliem pokukoval.

Ten se jen krátce otočil a s úsměvem mu popřál dobré ráno, než mu došlo, jak se Oliver tvářil a že ten obvyklý mrzout dnes vypadá víc vyděšeně než obvykle.

„Stalo se něco?" Švihl po něm pohledem okamžitě.

„Tys... tys bral lahvičky z laboratoře?" Zeptal se Oliver tiše a držel se zábradlí, aby neztratil rovnováhu.

Odpověděl mu zmatený pohled zrzavého kouzelníka, který stál u kuchyňské linky a v ruce držel dózu na čaj. Charlie čekal, že z Olivera vypadne, co za lahvičky postrádá, ale ten tam jen stál a dál mlčel.

„Jaké lahvičky Olivere?" Zeptal se tiše a měl u toho špatné tušení.

„Lahvičky s vlkodlačím lektvarem, měl jsi dnes vypít první..." Vydechl Oliver tiše a rozhlédl se po bytě, jako kdyby mu zbytek domu měl dát odpověď.

„Ne." Oznámil mu jednoduše Charlie, položil dózu na linku a zvedl obě ruce v odmítavém gestu. „Ne, neříkej mi, že ten lektvar zmizel. Ne, prostě ne!" S každým slovem se mu do hlasu vkrádalo víc a víc hrůzy.

„Charlie, to se nějak vysvětlí, někde to tu musí být..." Došel k němu Oliver pomalu a vzal ho za ramena.

„Jak mohl někam zmizet? Někam jsi ho založil, někam jsi ho dal?" Šeptal Charlie a díval se na něj, do jeho tváře zoufalý a se slzami na krajíčku.

„Nevím, není možné, aby lektvar zmizel sám od sebe, i s lahvičkou." Povzdechl si Oliver a přivinul k sobě Charlieho blíž.

„Byl to on! Chce si to se mnou vyřídit o úplňku." Hlesl tiše zrzavý mladík a zabořil prsty do Oliverovy kostkované košile.

„Nemohl to být on, nemohl se sem dostat." Ujistil ho hnědovlasý starší muž a položil mu ruku kolem pasu, aby ho mohl k sobě lépe přitisknout. Sám ale věděl, že lektvar nemohl zmizet sám od sebe a pokud nezjistí, že to z nějakého důvodu udělal Charlie... jediná další možnost byl vlkodlak, který se stále pohyboval venku. Jeho podezření se potvrdilo ve chvíli, kdy zjistil, že dveře ven nebyly ani zamčené, natož aby byly ochráněny kouzly. Buď je sám zapomněl zamknout a znovu zvednout ochrany, které na dům uvrhl, nebo je zlomil sám vlkodlak.

Oliver sledoval, jak Charlieho pomalu zahaluje temnota a strach. Trávil hodně času u krbu, hřál si o něj ruce a díval se do plamenů, nebo spal na kožešině před krbem. O uklidňující lektvar ho nepožádal, ale Oliver mu jej po několika dnech sám nabídl. Sedl si k němu, zrovna když seděl na gauči a zíral před sebe. Podal mu do zkřehlých rukou šálek čaje a přetáhl mu přes ramena deku, jemně ho o sebe opřel a lehce ho políbil na spánek.

„Chce si pro mě o úplňku přijít, nesmíš tu být." Podíval se na něj Charles a obtočil prsty kolem šálku s čajem. „Je tam jen pár kapek viď?" Ujistil se ještě.

„Je tam jen jedna, je návykový. Nechci abys na něj byl závislý." Šeptl a snažil se nevnímat Charlieho pohled v tu chvíli. „Nedostane se dovnitř, opravdu." Ujistil ho, samozřejmě mu řekl, že se vlkodlak dostal dovnitř a lahvičky ukradl. Charlie tu informaci nenesl dobře a nejspíš ani tohle ujištění od Olivera nebral zcela vážně.

„Nechci to... znovu, všechno, ale hlavně nechci, aby ti někdo z nás dvou ublížil. Ať on, který proto udělá všechno a nebo... nebo já. Nechci ti ublížit, Olivere můžu tě úplně jednoduše zabít. Nebo pokousat, nebo můžeš zabít ty mě, protože nebude jiná možnost. Musíš odsud pryč." Pokoušel se ho tiše přemluvit Charles.