Pár úplňků zpátky

Kapitola 8. - Bahno a krev

Je zvláštní, jak dokáže osud spojit dohromady osud dvou zdánlivě neslučitelných lidí. Charlie nemohl moc dobře spát. Oliver trval na tom, že budou stále spát odděleně a Charlie byl vlastně rád. Nevyznal se v tom, co cítil a co by cítit měl. Možná kdyby si zvládl odpočinout během noci, tak by se ve svých pocitech neplácal jako neplavec v otevřeném moři. Proto byl o dost raději, že se Oliver rozhodl mu dát tolik času, kolik bude chtít. Charliemu bylo úplně jasné, že to je jen důsledek Oliverova černého svědomí. Z toho, co Charlie pochopil, Oliverovi opravdu přišel jejich věkový rozdíl jako velká překážka. Z Charlieho pohledu, si to ale jen Oliver myslel, a chtěl tomu věřit. Přece nedávalo morálně rozum, aby chodil s o šestnáct let mladším partnerem. Zrzavý kouzelník z toho celého ale získal dojem, že Oliver svůj život ukončil. Ne doslova, rozhodně neplánoval se zabít. Rozhodl se ale, že prostě odejde od lidí, uzavře se před nimi, zavře se před čímkoli, co svět nabízí a možná se tak podvědomě potrestal za to, že byl jiný. Co mu lidé udělali, že přistoupil na fakt, že si nic pěkného v životě už nezaslouží?

Přišlo zase jedno ráno, už bylo velmi studené. Charlie vstal první a mezi jeho ranní rituály se zařadilo i rozdělávání ohně v krbu v obývacím pokoji. Udělal to hned jak vstal, ještě v pyžamu a zuby si šel čistit až potom. Hned na to pověsil do krbu konvici na čaj a došel se převléknout a umýt. Připravil nějakou snídani a nechal ji na stole. Stejně jako každé ráno. Vytáhl deník a zapsal si do něj datum předchozího dne, každé ráno si zapsal události dne předchozího, s čistou hlavou a horkým čajem se mu lépe třídily myšlenky. Pomalu si zapsal několik pár řádků, když se zamyšlením vzhlédl a vyhlédl z okna. V ten okamžik se jeho oči setkaly s jinými. S černými duhovkami divokého vlkodlaka, co ho před několika dny napadl.

V hrůze vyskočil na nohy, až porazil židli, na které do té doby seděl a místo tužky v ruce držel hůlku. Vlkodlak za oknem se jen ušklíbl a zmizel. Charlie se rozběhl ke vchodovým dveřím a začal jimi lomcovat ve snaze se dostat ven.

„Alohomora!" Křikl, ale samozřejmě se vůbec nic nestalo.

Teď měl hůlku! A s hůlkou byl i on sám nebezpečný. Kouzla, která ale chránila dům, se dala zrušit pouze Oliverovými ústy a silně pochyboval, že Oliver ho vůbec pustí na krok z domu.

„Charlie?!" Nenechal na sebe Oliver dlouho čekat, objevil se v pyžamu v obývacím pokoji.

„Olivere on nás sleduje!" Vyhrkl Charlie a horečnatě doběhl k oknu, podívat se, zda náhodou vlkodlaka nezahlédne venku. Oliver ho popadl za ramena a od okna odtáhl.

„Charlie, ten muž je nebezpečný, ublíží ti." Pokusil se ho Oliver zastavit.

„Já sem taky nebezpečný!" Vyhrkl mladík a pokusil se mu vytrhnout.

„Klid," přitiskl si ho starší muž k sobě. „Dostaneme ho, ale ne teď."

Charlie se chvíli bránil, ale po nějaké době povolil a položil se mu na rameno. Překrývaně dýchal a snažil se trochu uklidnit. Měl na toho člověka takový vztek, na sebe, na něj, na dědečka. Na všechno, co ho dostalo do situace jako je tahle.

„Neměli bychom se nechat unést," promluvil pak do ticha Oliver.

„Já vím... jen... on..." Začal se bránit Charlie.

„Napíšu Angusovi a uvidím co mi k tomu napíše on." Zabručel Oliver a pomalu se zvedl, nechtěl Charlieho pouštět, ale tohle se mu nelíbilo. Představa Charlieho pod prackama jiného vlkodlaka se mu líbila, ale ještě o tolik méně. Posadil se ke stolu, sepsal drobný útržek papíru a spolu s trochou zeleného prášku ho hodil do krbu a poslal na Centrálu. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, Oliver se během toho akorát stihl převléknout a nenápadně si připravit kabát. Z krbu brzy vyletěla malá papírová vlaštovka a on ji přečetl a strčil do kapsy u kalhot. Charlie v tu chvíli seděl v kuchyni a zíral z okna, jako kdyby čekal, kdy se černé oči na druhé straně znovu objeví.

„Jsou venku, čekají na mě, jdu." Oznámil, vzal si kabát a vyrazil ven.

„Olivere? Ne, počkej!" Ozval se Charles očekávatelně, ale než vůbec stihl vyběhnout z kuchyně, zapráskly se vnější dveře. „Olivere!" Zakřičel a zůstal tam stát, úplně konsternovaný tím, co se právě stalo. Překvapeně lapl po dechu a zůstal tam stát. Doběhl ke dveřím a zalomcoval jimi. Vzteky do nich vrazil ramenem a několikrát je nakopl, než se po nich svezl na zem.

„Ty... ty hajzle!" Křikl a pak se posadil vedle dveří a zůstal tam sedět. Počká na něj a zabije ho sám.

Seděl tam takhle celý den, vzal si kolem ramen deku a udělal si kolem poledne kávu. Vztek ho pomalu opouštěl a najednou přišla pomaličku hrůza, strašlivý strach o něj... a i o sebe.

Bylo šero, když do domu vpadl Oliver. Doslova do dveří vpadl, byl sice od krve, a hlavně od bahna, ale vpadl dovnitř hlavně kvůli své noze. Rozplácl se na zemi a hned po kapsách hledal drobnou lahvičku s průhledným obsahem. Než se stihl Charlie probrat ze šoku, vypil Oliver ty skleničky dvě.

„Olivere!" Vydechl Charlie a po čtyřech se k Oliverovi přišoupl, aby zkontroloval, zda nemá nějaké zranění. Začal z něj stahovat kabát a ten jeho ruce odstrčil.

„Jsem v pořádku," zabručel a začal se pomalu zvedat, oprašovat kabát od bahna a v tu chvíli mu na tvář přiletěla facka, hned následovaná druhou z druhé strany. Vztekle vzhlédl a měl na rtech spoustu ošklivých nadávek. Ale setkal se s ledově modrýma očima, ze kterých se přelévaly slzy. Nedošlo mu to. Nedošlo mu, že o něj bude mít strach a že bude sedět u dveří a čekat až se vrátí.

„Proč jsi to udělal?" Zašeptal mladík a díval se na něj. Oliver mlčel, mlčel a přišel si jako dítě, co rozlilo mléko po podlaze a teď neví, jak rychle najednou všechno opravit.

„Nechtěl jsem... aby se ti něco stalo." Oznámil mu úplně paralyzovaně, z vlasů mu kapalo bahno a z nohy postupně ustupoval cit a všechna bolest co ho do teď ochromovala.

Charlie mlčel a v očích se mu mihl hněv. Zaskřípal zuby a surově se vrhl na to Olivera vysvléknout ze zabahněného oblečení. Stáhl z něj kabát i boty, u bolavé nohy trochu polevil a kontroloval očima, zda nedělá něco, co by Olivera bolelo a ten jen seděl a ani se raději nepohnul.

„Ty absolutní idiote!" Vydechl pak Charlie vztekle. Podebral ho pod ramenem a zvedl na nohy. „Idiote, idiotská!" Prskal, zatímco ho vedl do koupelny. Posadil ho tam na židli a začal ošetřovat jemné odřeniny a smýval mu z obličeje bahno.

Oliver se bál jen pohnout, nechal ho nadávat, nechal ho vztekat se a u toho ho ošetřovat. Jakýkoli Oliverův pokus o pohyb Charlie doprovodil vzteklým zaprskáním. Nikdy v životě si nepřišel tak milovaný. Neuvažoval nad tím, jak to bude u něj doma vypadat až se vrátí, nenapadlo ho, jak se asi musí Charlie cítit. A teď se octl doma relativně v pořádku, od bahna. Dostal příšerně vynadáno a Charlie ho svlékl, umyl a ošetřil. Záleželo mu na něm, měl o něj strach a Oliver, který do teď zapomněl, jaké to je cítit, když na něm někomu záleží absolutně neslyšel nadávky. Když byl úplně čistý a Charlie se ujistil, že je v pořádku tak zrzek dloubl staršího muže do hrudníku špičkou prstu.

„Teď... se seber a jdi si sednout do kuchyně. Všechno mi řekneš a já ti udělám jídlo!" Prskl naposledy a Oliver počkal až odejde z koupelny, aby se pro sebe mohl lehce pousmát.