Poklad na konci světa

A tak, začala jejich společná cesta

Takže Mei a Jane jsou jejich jména, jsou to pěkná jména, krátká a lehká na zapamatování i pro někoho jako jsem já, kdo má problémy si pamatovat jak se kdo vlastně jmenuje. Většinou si lidi pamatuju podle obličejů, jména si zapamatuju, až když spolu déle obchodujeme nebo pracujeme obecně. Bohužel si jich moc, ani pamatovat nemusím. Neboť většinou s někým spolupracuji pár let a poté zjistím, že buď se přestěhovali do většího města, popřípadě je zabili banditi nebo Zjizvenci. V tomhle případě to bude stejně to samé. Každý si půjdeme vlastní cestou a už na sebe nejspíš nikdy nenarazíme, možná někdy v nějakém městě, ale to si nejspíš ani jeden z nás v ten moment nevzpomeneme, že jsme se kdy potkali.

Chtěl jsem už jít, ale Mei a já jsem na sebe furt tupě zírali. Já měl pocit, že chce ještě něco říct, ale ona se na mě furt nedůvěřivě dívala, jakoby jsem jim chtěl něco udělat. Na jednu stranu si nemyslím, že se má čeho bát, neboť kdybych jim chtěl ublížit, mohl jsem je zabít už v první moment co jsme se potkali. Na druhou stranu, opatrnosti není nikdy dost, speciálně když má s sebou svoji dceru, a naproti nim stojí ozbrojený cizinec. Naši malou soutěž v zíraní ukončila až Jane, která nás chvíli pobaveně sledovala.

,, Nicku, ty cestuješ, že ? ˮ zeptala se Jane.
,, Ano, cestuju takřka po celém světě neustále sem a tam, ˮ odpověděl jsem.
,, A kam máš namířeno teď ? ˮ její otázky byly položeny až moc přátelsky.

Bylo vidět, že Mei se moc nelíbilo, že semnou tolik otevřeně mluví. Avšak to nebyl důvod, proč jí neodpovědět. Jen možná kdyby se na mě přestala dívat, jakoby mě chtěla zaškrtit ve spánku.

,, Aktuálně mám namířeno na jih, chci se dostat do teplejších oblastí, než přijde zima, ˮ Jane nad tím chvíli přemýšlela.
Tentokrát jsem se zeptal já: ,, Co vy ? Kam máte namířeno ? ˮ otázku jsem směřoval spíše na Jane, neboť Mei stále nevypadala na to, že by mně odpověděla.
A přesně jak jsem čekal, Jane mi ihned odpověděla. ,, Momentálně nikam. Domů se vrátit nemůžeme, neboť nás vyhnali kvůli naší nemoci, ˮ když jsem to uslyšel, nechtěl jsem tomu věřit. Vyhnat ženu a dítě kvůli nemoci ? Buď je na tom jejich domov hodně špatně nebo se jich už dlouhou dobu chtěli zbavit. Mei se na Jane podívala se smutkem ve tváři, ale Jane nevypadala nějak moc lítostně. Se vřelým úsměvem se podívala na Mei a pak zpátky na mě.
,, Můžeme jít s tebou ? ˮ s údivem jsem na Jane zahleděl vyvalenýma očima, neboť jsem v ten moment pochyboval o svém sluchu a také o jejím zdravém rozumu. To mě snad neslyšela, když jsem řekl, že neustále cestuju ?

,, Jane ! ˮ Vykřikla Mei z ničeho nic. ,, Co to sakra povídáš, to jsem tě nic za ty roky nenaučila ? ˮ Mei začala Jane dávat přednášky o tom, jak nemůže věřit cizím lidem, i přes to jak dobří se můžou zdát. Já jsem jen stále zíral nad tím, že něco takového jen tak vypustila z pusy.

Evidentně se nikdy nesetkala s nebezpečím tohoto světa, ve kterém žijeme. Přišlo mi ale, že Mei ve své reakci trochu přehání. Proto jsem se vytáhl ze svého údivu a šel trochu situaci uklidnit. Šel jsem blíž na tolik, aby si mě všimly. Když se na mě obě podívaly, tak jsem chvíli nevěděl co jsem vlastně chtěl říct, ale pak jsem si rychle vzpomněl.

,, Podívej Jane, má pravdu. Cizím lidem se opravdu nedá věřit. Nikdy nevíš co mají v úmyslu, nikdy nevíš co se může skrývat pod jejich falešnou maskou, která může vypadat jakoby ti nikdy nic neudělali, ale pod ní se může skrývat zlo, které ti ublíží když to nejmíň čekáš. Tady v divočině můžeš věřit jen sama sobě a svým nejbližším. Každá hloupost, kterou tady uděláš může stát tebe a ostatní život, ˮ Jane na mě chvíli koukala, než zavrtěla hlavou.

,, Já vím, Mei mi tohle říkala několikrát, ale ty nejsi špatný člověk Nicku, ˮ proč použila její jméno ?
,, Kdyby jsi byl špatný člověk, tak by jsme tu teď spolu nemluvili, také jsi nám pomohl, a dokonce si nechtěl nic na oplátku, to by udělal jen dobrý člověk, ˮ její dedukční schopnosti nebyly špatné na její věk špatné, ale její slova patřily dítěti s naivní myslí.
,, Jak víš, že to jen nehraju, aby jste mi věřily ? ˮ zeptal jsem se.
,, Já to prostě vím a ty to víš sám moc dobře, ˮ krucinál kdo tě takhle naučil mluvit ? Mei určitě ne, ta tu jen mlčí, zatím co ty to tady pálíš jak ze samopalu.
,, Když jsem večer za tebou přišla, hrál jsi semnou na schovávanou, a pak jsi mi dal i ty pastelky. Proč by jsi to dělal kdyby jsi nám chtěl ublížit ? ˮ nad její logikou jsem si musel povzdechnout.
,, Tuhle hádku nemůžu vyhrát co ? ˮ dodal jsem pobaveně.
,, Ne! ˮ vykřikla Jane s vítězným tónem. Oba jsme se nad tím zasmáli, než mi do kolene přistála malá rána. Byla to Jane, která mě praštila do kolene.
,, A Mei dlužíš omluvu ! ˮ s Mei jsme se na sebe na vteřinu podívali, než jsme se oba vrátili pohledem zpátky na Jane. Nechápal jsem kvůli čemu se mám omlouvat. To spíš ona by se měla omlouvat mně, protože na mě zaútočila první.
,, Ta modřina cos jí včera způsobil ji moc a moc bolela ! ˮ Mei opět okřikla Jane, ale bylo vidět, že Mei byla červená jak rajče. Není příjemné ukazovat svoje slabé momenty co ? Ta malá má v sobě víc dobra, než je v tomhle celém podělaném světě.
,, Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Akorát jsi mě zaskočila, tak jsem se bránil, ˮ Mei na mě jen kývnula, jako symbol toho, že příjme moji omluvu.
,, Tak to bychom měli. Můžeme tedy jít s tebou ? ˮ opět a zas mě to dítě nedokáže přestat fascinovat. Mei ji už ani neokřikla, asi přijala ten fakt, že je to zbytečný.