Záchytný bod | Dramione, FF

38. Kapitola

Listopad utekl jak voda. Byl tu první prosinec a školní pozemky Bradavic začínaly pokrývat sněhové vločky, které se pozvolna snášely z šedivého nebe. Spoustu studentů vyráželo ven, aby sníh s nastavenými tvářemi k obloze přivítali, jiní zase zůstávali v teple společenských místností. A my se do jedné z nich podíváme.

Draco seděl na pohovce před krbem, do kterého upřeně zíral a snažil se ignorovat Astorii, která se k němu neustále tiskla. Chvílemi se od ní dokonce nenápadně odtahoval, neb mu to bylo docela nepříjemné. Neměl na ni náladu. A možná za to mohl fakt, že mu do hlavy neustále lezla jistá kudrnatá čarodějka, která jeho existenci nebrala vůbec na vědomí. Vážně.

Od toho dne, kdy jí přiznal všechno, co vlastně chtěla, aby jí přiznal, a co jí vážně přiznat nechtěl, se mu vyhýbala. Jednou či dvakrát za ní šel a chtěl s ní mluvit. Nevěděl proč a nevěděl o čem vlastně. Vyrazil za ní naprosto bez rozmyslu, ale Lucius to vem. Prostě si s ní chtěl promluvit. O počasí třeba. Ne, tak ne. To by bylo asi divné. Nicméně, jakmile ho Grangerová zahlédla a došlo jí, že míří za ní, zbělela a otočila se na podpatku a už byla pryč. A to proto, že běžela. Ano vážně, Hermiona Grangerová před ním prostě na férovku  utekla, jako by byla nějaká profesionální běžkyně.

A tak to vzdal. Po třetí už to prostě nezkusil, byť to nutkání neustále měl. A co víc, nemohl na ni přestat myslet. Pořád dokola si musel v mysli přehrávat ty vzpomínky z noci po plese. Vždycky se mu při tom vrátily ty pocity, které cítil, když s ní tančil, když ji nesl v náručí do ložnice, když se k němu přitulila...a bylo to otravné a taky ho to tak trochu děsilo. Vždyť něco takového, co cítil s Grangerovou, necítil ani když byl s Astorií. Nikdy mu s ní srdce nezačalo bít tak rychle, až mu málem vypovědělo službu, nikdy se mu nezrychloval dech, jako by uběhl maratón a...a nikdy po ní netoužil tak, jako po Hermioně Grangerové. Ano, tak je to, tenhle fakt už nemohl dál popírat.

Jenže co s tím?

„Já bych ji zabil," řekl Blaise, který seděl v tureckém sedu u konferenčního stolku, jenž stál před pohovkou, na které seděl Draco s Astorií a taky Theodorem. Blonďák sebou škubl, neb byl vytržen z myšlenek a šlehl po čokoládovém chlapci ostrým, lehce vyděšeným výrazem. To jako chce, aby zabil Grangerovou? Pak mu ale došlo, že Blaise rozhodně nemohl odpovědět na otázku, kterou si položil pouze jen v jeho hlavě. Logicky. Teda aspoň v to doufal, že mu jeho kamarád nečte jeho myšlenky a no...nechce Grangerovou zabít, promerlina!

Daphné, která též seděla v tureckém sedu u konferenčního stolku, ale naproti Blaisovi, se zamračila a nesouhlasně zakroutila hlavou. „Co ji chytit a vypustit ven?" navrhla, zatímco upřeným pohledem hypnotizovala mouchu, která seděla uprostřed toho kusu nábytku a buď byla už dávno mrtvá, neb se vůbec nehýbala, a nebo si na mrtvou jen hrála, kdo ví.

Tentokrát to byl Blaise, kdo nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Venku je zima jak v srdci Pansy, stejně by tam umřela," řekl nevzrušeně a ignoroval avadový pohled právě od hadí-ledové královny, která vzhlédla od časopisu Týdenníku čarodějky.

Ano, Pansy v jejich přítomnosti sem tam bývala. Nebylo to tak, že by se jim úplně vyhýbala, to ne. Jen s nimi nemluvila, ignorovala je, zkrátka a jednoduše je měla na háku. Každopádně, od té doby, co se ta holka uzavřela, Blaise pronášel různé takové poznámky na její účet a hlavně, když byl v její přítomnosti, snad aby jí dal jasně najevo, co si o tom myslí. A nebo měl možná v plánu ji těma poznámkama otravovat tak dlouho, dokud se Pansyna - jak jí poslední dobou říkal - nenahodí zpátky do mám zase emoce módu. No, zatím to vážně nezabíralo a hadí královna ho vždy jen probodla pohledem a nijak se k tomu nevyjadřovala.

Draco nakrčil nos a sjel Blaise i Daphné kritickým pohledem, když pokračovali v diskuzi o tom, co s tím okřídleným hmyzem jako udělají, zatímco Theo pokukoval po blondýnce a mračil se u toho.

Od toho dne, kdy na sebe narazili na Astronomické věži, spolu nemluvili. A to ani tehdy, kdy na sebe jednoho dne narazili na chodbě. Prostě se jen vyhnuli jeden druhému a zase si šli svou cestou. Daphné to zpočátku velice mrzelo, ale nakonec si řekla, že už se kvůli němu natrápila víc než dost, tak ať si škubne pařátem. Kdyby nepřišel s křížkem po funuse, tak říkajíc, mohlo být všechno jinak.

A Theo...

Ten byl většinu času příjemný jak střep v oku, neb byl naštvaný. Naštvaný sám na sebe za to, že si všechno uvědomil příliš pozdě. A taky byl i trochu naštvaný na Daphné, byť k tomu neměl žádný důvod. Vždyť si za to může sám. Jen on a nikdo jiný. Kdyby si už dávno přiznal, že k té dívce něco cítí, mohlo to být jinak. Mohla být jeho. A ano, čím déle nad tím přemýšlel, tím víc mu začalo docházet, že k Daphné už dávno choval city. Tam někde v hloubi jeho srdce se zrodila láska k té úchvatné dívce, ale on tomu citu nedovolil vyplout na povrch, naprosto dokonale jej ignoroval. Vědomě či nevědomě...už je to stejně jedno. Co se stalo nedá se odestát a on se bude muset smířit s tím, že prohrál na plné čáře.

A zatímco skupinka hadů neprožívala zrovna nejlepší období, nebelvírští na tom byli podstatně lépe.

Vztah mezi Hermionou a Ronem byl den ode dne lepší. Ne ten partnerský, tenhle vlak už ujel, že jo, ale spíš ten přátelský. Zase se spolu normálně bavili, vtipkovali spolu a celkově se vše začínalo vracet do starých kolejí a kudrnatá čarodějka za to byla tak moc ráda, že skoro zapomněla na ten její - přitahuje mě Draco Malfoy - problém.

Skoro. Její mysl obýval pořád, ale ona se vždy snažila myšlenky na něj zahnat hluboko do pozadí a prostě na něj nemyslet. Z toho důvodu se mu taky začala vyhýbat. Došlo jí, že to, že ji přitahuje je sakra špatně a měla by se od něj opravdu držet dál. A tak se snažila co nejvíce soustředit na vylepšení jejího přátelského vztahu s Ronem, neb sem tam nastal nějaký nepříjemný moment, kdy se schylovalo k ostřejší výměně názorů, ale naštěstí už se to stávalo jen minimálně. No, každopádně vykročili na tu správnou cestu, o tom nebylo pochyb.

Ginny stále skvétala po boku Harryho Pottera tak, jako on skvétal po boku jejím. Ti dva jsou do sebe neuvěřitelně  zamilovaní a jsou spolu tak sladcí, až to ostatním kazí zuby při pohledu na ně. Beztak, že ti dva měli předurčeno být spolu ještě předtím, než se vůbec narodili. Nicméně, na nebelvírské frontě klid.

Jenže...nikdo z nich nemohl ani tušit, že se pomalu, ale jistě schyluje k něčemu velkému, a že brzy bude nejen na nebelvírské frontě neklid.