Doma, jsem doma a ta myšlenka mě udivila tak, jako každý den. Mnohdy se mě lidé ptají na hloupé otázky typu, co pro tebe domov vlastně znamená? A ty hloupé otázky mi tkvějí v hlavě a opakují se jednou a po druhé se zvládnu ubránit odpovědi, ale teď již ne. Doma, jsem doma na místě, kde mám své věci. Na místě, kam se vracím každý jeden den ze své nudné rutinní práce asistentky jednoho z nejpodivuhodnějších lidí v okolí. Vracím se sem z prazvláštního důvodu v důvěře, že jednou se tu budu cítit v bezpečí a nadšena vždy, když se jen o minutu opozdím u těch samých dveří. Se zvukem klíče v zámku se hluboce nadechnu a otevřu ty staré dřevěné dveře, které by mohl někdo bez jakýchkoliv potíží rozkopnout. Vstoupím do nudné předsíně, která stále páchne jako krém na boty, sundám si kabát a přezuji boty mezitím co mě do malého bytu přivítá jemný vánek otevřeného okna doufajícího v nečekaného návštěvníka. Doma, byla jsem doma a byla jsem sama, lidé se bojí představy ducha, který by je pozoroval, ale já v něj doufala. Já doufala a vždy volala o pomoc, abych jednou nemusela trávit noc v tomto příšerném bytě sama. Čekala jsem na odvahu tento zvláštní život ukončit, či snad na důvod proč ne. Vzala jsem stoličku a jako obvykle jsem si obhodila smyčku o silný dřevěný trám u stropu. Stoupla jsem si na stoličku a přemýšlela. Smyčka okolo mého krku se pomalu utahovala zatím co mi po tváři sjela jedna osamělá slzička a já stála jako přibitá. Nádech, výdech a jeden zlý pohyb a jeden život bude v troskách, alespoň jsem v to doufala. Boží mlýny melou pomalu ale jistě a já jen čekám. Na co? Na zaklepání na dveře a nadšené škubnutí mého těla směrem k nim, pro kohokoliv, kdo snad stál za těmi dveřmi to mohl být jen zvláštní zvuk a pro mě to byl jeden zlý pohyb, který mě dříve dělil od odpovědi na mé dilema. Doma, jsem doma.
