Les Bor

Jednou jsem se se svými kamarády,Karlem a Martinem, o letních prázdninách rozhodl, že pojedeme do tajemného lesa Bor, což je údajně nejstrašidelnější les v České Republice. O tomto miste koluje spousta děsivých příbehů a historek, o kterých s jistotou nevíme, jestli jsou pravdivé. A proto jsme se to rozhodli prozkoumat na vlastí pěst.
Zájezd do ĺbranicovskeho lesa jsme si naplánovali na pondelni pulnoc. V autě jsme si jeste delali legraci a smali se tem, co se boji na tohle misto vkrocit, ale kdyz jsme do lesa vstoupili, polil nás strach a divny, mrazivy pocit.
Smich nas ve chvili presel a jen jsme potichu šli na naši první zastávku, kterou byla velmi rozsáhlá bažina. Podle příběhů se v ni neutopili jen poutníci, ale i desítky vojáků.
Když jsme došli do cile nasi cesty,  bylo něco kolem jedné hodiny ráno. Chvíli jsme chodili kolem rozsahle  bažiny,  byl vsude klid a vypadalo to, ze se nic dit nebude, ale mylili jsme se.
Naše další zastávka bylo malé odpočívadlo,  jen dřevěný stůl a dlouhá lavička. Tam jsme si na chvíli odpočinuli. Celou dobu, co jsme seděli, jsme meli pocit, jako by nas nekdo sledoval a pozoroval ze tmy kazdy naš krok. Rozhodli jsme se jít jeste dal a naše poslední zastavka mela být - strom oběšenců. Bylo něco kolem tří hodin ráno.
Cestou  jsme měli hrozivý strach a pocit sledování byl stále horší a horší. Po zhruba dvaceti minutách chůze jsme zničehonic začali slyšet kroky v listí někde hluboko ve tmě. V ten moment jsme přidali do kroku. No, spíš bych rekl utíkali, ale ta věc taky zrychlila krok. Po celou dobu jsme blízko za zády slyšeli šustění listí a křupání spadlých větví.
Po chvíli běhání v temnem lese, jsme unavení a s potřebou se pořádně nadechnout, zastavili. Po vydechnutí, jsme se podívali kolem sebe a před námi se tyčil mohutný strom. Byl to srom oběšenců. Ze začátku jsme si ho ani nevšimli, jak jsme byli vystrašení a zmatení, ale behem okamziku jsme se vzpamatovali a vedeli jdme, ze jsme na miste, ktere jsme si určili.
Pomalu jsme se vydali bliž a vubec jsme si  nevšimli té kreátury vedle stromu. Ve chvíli,kdy jsme prisli az ke stromu, Martina ta prisera zatáhla nekam do temne noci. Karel a ja jsme se rozeběhli zpět k autu, na cestu jsme videli jen s pomoci svitu mesice, protoze baterky jsme v tom zdeseni nekde ztratili.
Mockrat jsme zakopávali o kořeny stromů a snažili se najít cestu k autu, když jsem uslyšel Karla křičet o pomoc. Nezastavil jsem se a vyběhl z hustého  lesa.
Po chvíli hledání auta,jsem ho konecne našel na staré polní cestě. Rychle jsem nastoupil, abych mohl tohle děsuplné misto co nejrychleji opustit.
Cestou domu jsem zavolal policii. Ráno mi rekli, že moje kamarády našli zmasakrované hluboko v lese. Martina pověšeného na stromě oběsenců,vykuchaného a bez vnitrnosti a Karla na konci lesa bez končetin.
Jsem jediný, kdo přežil a proto vám radím, nechoďte do lesa Bor v noci, nemuseli byste se vratit živí.