Kudrnatý osud

1. Ztracená v myšlenkách

Od toho večera, kdy se máma nevrátila domů uběhlo už 6 dní a já zatím nevím, co se ten vůbec stalo. Prý zemřela za neznámých okolností a její tělo našli v jejím autě. Už mnohokrát jsem se snažila zjistit proč zemřela, nebo co se jí tu noc stalo, ale jako by mi to nikdo nechtěl říct, jako by se stalo něco, o čem bych neměla vědět...

Dnes mi bylo řečeno, že vzhledem k tomu, že jsem stále ještě dítě, budu bydlet u své tety. Sestra mé mámy je jediná příbuzná o které vím a kterou zřejmě má. Když jsem byla mladší, často jsme k nim jezdívaly. Teta má dvě dcery- Naomi a Emily a také syna Mika. Už si ani nevybavím jak vypadají, protože je to už asi 5 let, co jsme u nich byly naposledy. Jako malé jsme s Naomi byly velké kamarádky a každý den jsme trávily večery ve stáji u koní. Teta se strejdou totiž vlastní statek, bydlí v takové moc hezké vesničce v domku se zahradou, nedaleko lesa. Měla jsem to tam moc ráda a každé léto jsem se těšila, až zase budeme s Naomi lítat po lese a užívat si tyhle krásné letní večery. Mika si také vybavuji jako moc fajn kluka. Vždycky na nás dohlížel a staral se o nás. Emily vůbec neznám. Pamatuji si to poslední léto co jsme u tety byly, tenkrát už byla těhotná. Narodila se krátce po novém roce, a od té doby jsme za tetou už nejely. Ani vlastně nevím proč, na mámu toho asi bylo hodně v práci a já doufala že alespoň příští léto Naomi uvidím, ale potom se to protáhlo na 5 let, a teď tam budu bydlet.

Dokud se nerozhodlo co se mnou bude, pobývala jsem v jenom dětském domově na kraji města. Nebylo to tu ošklivé, ale já před očima neměla nic jiného, než myšlenky. Zlé myšlenky a rozmazané obrazy špatných vzpomínek do minulosti. Jako bych se najednou ocitla v té vzpomínce a i přesto, že jsem stála nohama na zemi, jsem nedokázala nic a nikoho jiného vnímat...

,,Haló!" zatřásla se mnou jemně El, aby mě probrala z mých myšlenek. S Elisabeth jsme se staly za poslední dny dobré kamarádky. Vlastně je jediná, s kým se tu bavím. Ona svoje rodiče nikdy nepoznala. Nejspíš to prý byli alkoholici a nedokázali se o ni postarat a nebo jen nechtěli. Jako můj táta. Už zase jako bych se ponořila do vzpomínek a utekla realitě. ,,Jdu se s tebou rozloučit" řekla El se smutným výrazem ve tváři. Bylo mi hrozně. Věděla jsem, že tady nechci zůstat, ale nechtěla jsem ji opustit. Chovala se ke mně moc hezky a bylo mi jí líto. V děcáku strávila celý svůj život a nikdy nepoznala co je to mít rodinu, stejně jako všechny ty děti tady. Ale jsem já vůbec ten správný člověk abych tohle říkala? Vždyť já už žádnou rodinu taky nemám...

,,Nevidíme se naposledy, slibuju!" Pousmála jsem se na ni, abych alespoň trochu nahodila veselou atmosféru. ,,Já vím..." kývla a otřela si slzu z oka.

,,Pospěš si!" ozvalo se zvenku. Popadla jsem svoji skromnou tašku s oblečením a než jsem odešla dlouze jsem El objala. Poté jsem seběhla schody a nasedla do auta, které mě mělo k tetě odvézt. Zahlédla jsem, jak El stojí v okně pokoje a mává mi na rozloučenou. Nenávidím loučení. Nenávidím když něco končí. Ale teď něco skončilo, aby mohlo něco nového začít.

Po zdlouhavé cestě autem jsem konečně zahlédla povědomý rybník. Vždyť tady jsme se s Naomi a Mikem jako malí koupali! Pomyslela jsem si až jsem měla pocit, že jsem to řekla nahlas. Podívala jsem se na řidiče, ale ten si jako by nic vesele pobrukoval a soustředěně přitom hleděl na cestu.

Projeli jsme pár uliček vesnice až jsme dojeli k narezlé bráně, vedle které byla cedule s nápisem ,,Statek U Východu slunce" Jako první jsem zahlédla penzion s restaurací, a o kousek dál stáje s koňmi a stodolu. Konečně jsme dorazili k velkému žlutému domku s květinami v oknech a zaparkovaným červeným autem vedle něj.

Vystoupila jsem z auta s taškou přes rameno a vzápětí jsem zahlédla jak se otevírají dveře a někdo z domu vychází, byla to teta se strýcem. Teta vypadala úplně jako moje máma. Na chvíli jsem měla pocit, že vidím ji. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, ale slzu, která mi stekla po tváři se nedala zastavit.

,,Mio!" rozeběhla se směrem ke mně, jako by se nemohla dočkat, až mě obejme. Nebylo to jen objetí na přivítanou, držela mě v náruči dlouho a cítila jsem, jak se jí chvějí ruce. Nebyla jsem jediná, kdo o někoho přišel. Ona přišla o sestru a já jsem v obličeji celá máma, určitě se jí musela při pohledu na mě vybavit ona... Pak se mi podívala znovu do tváře a odhrnula mi husté kudrnaté vlasy, které mi padaly do obličeje.

Pak ke mně přistoupil velice sympaticky a mile působící strýc ,,Vítej u nás!" podal mi ruku na přivítanou.

,,Jsem moc ráda, že jsi dorazila v pořádku... jsi už tak veliká, tolik jsi od té doby co jsem tě viděla naposledy vyrostla a dospěla!" usmála se na mě teta a pak jsem za jejími zády zahlédla, jak z domu vyšly další tři osoby.

Černovlasou dívku jsem málem nepoznala, ale bylo mi jasné, že to je Naomi. Byla krásná a hodně se za ta léta změnila. I ona mě objala.

,,Ahoj Mio, stýskalo se mi po tobě, jsem moc ráda, že tu zase jsi!" řekla, ale pak jí úsměv z tváře zase zmizel, jako by si vzpomněla, proč tu vlastně jsem...

,,Mně taky!" odvětila jsem a vzápětí ke mně přistoupil vysoký hnědovlasý kluk štíhlé vypracované postavy.

,,Ahoj Miku" pozdravila jsem ho když mě objal a musela jsem si stoupnout na špičky, abych k němu dosáhla.

,,Ukaž vezmu ti to" ukázal na mojí tašku s věcmi. Naznačila jsem, že to zvládnu sama ale i přesto si ji nakonec přehodil přes svoje rameno a jen se na mě usmál. Nakonec ke mně přistoupila malinká holčička s černými vlásky v copánku a s plyšovým králíčkem v ruce.

,,Ty budeš určitě Emily, nemám pravdu?" sklonila jsem se k ní, abych ji mohla obejmout. Holčička se nejdříve nejistě podívala na ségru a brášku, ale pak se usmála a objala mě.

Zavedli mě dovnitř domu provedli mě kuchyní a obývákem a nakonec jsme vyšli dřevěné schody, které vedly do druhého patra kde se nacházely ložnice a společná koupelna.

,,Tak tohle byl dříve pokoj jen Naomi a Emily a teď tady budeš i ty." oznámila mi teta když jsme vešli do jednoho z pokojů a Mike položil tašku na volnou postel. ,,Tu jsme přinesli z půdy, ale je ještě v celkem dobrým stavu..." zasmál se Mike a sedl si na postel až to zavrzalo ,,Pořád lepší, než aby byla u tebe v pokoji Miku" strčila do něj Naomi ,,Věř mi, nedá se tam hnout, všude na zemi se válí ponožky a..." než to však stihla doříct Mike jí shodil z postele.

Neměla jsem si na co stěžovat, pokoj to byl moc hezký. Byl poměrně velký, na levé straně se nacházela palanda kde spí Naomi a Emily, vedle byla skříň s oblečením, kde mi holky uvolnily poličku na moje věci, což mi bohatě stačilo, protože jsem neměla moc oblečení, ale stačilo mi to. Na levé straně se nacházela moje postel a nad ní velké okno.

,,Tu máš" podala mi teta tmavě modrý batoh ,,Zítra půjdeš poprvé sem do školy, jelikož jste s Naomi stejně staré, budete spolu chodit do třídy, tak jsem ti koupila nový školní batoh, myslela jsem, že by ti to mohlo udělat radost...snad se ti líbí ta barva, nevěděla jsem kterou máš ráda, tak jsem vzala tuhle..." No jo vlastně, škola. Úplně jsem to v tom zmatku vytěsnila z hlavy...

,,Děkuju, je moc hezký!" vzala jsem si od tety batoh ,,A za chvíli bude večeře, tak přijď, určitě máš po celém dni hlad." dodala teta a odběhla zpět do kuchyně.

Večer jsme šly brzy spát, kvůli škole, která nás ráno čekala. Lehla jsem si do své postele a snažila jsem se, aby se neozvalo hlasité vrzání, které by mohlo Emily probudit. Podívala jsem se z okna na nebe a sledovala jak je obloha posetá hvězdami a měsíc, který byl skoro v úplňku, nádherně zářil. Snažila jsem se alespoň projednou nemyslet na ty špatné vzpomínky, ale bylo těžké tomu utíkat. Ucítila jsem, jak mi po tváři stekla slza a tak jsem rychle zavřela oči a přiměla se usnout.