Kudrnatý osud

Prolog

Každý z nás věří v něco jiného. Někteří lidé věří v osud. Osud, který je už předem někde napsaný a nejde ho změnit. Prostě se to má stát, a tak se to stane. Někteří ale zase naopak věří tomu, že to co se stane závisí na tom, jak se budeme chovat a že můžeme náš osud změnit. Všechno se má nějak stát, můžeme teda změnit něco, co už je nám předurčeno?

Já nemohla změnit nic z toho, co se stalo. Svého tátu jsem nikdy nepoznala a máma mi o něm nikdy nic neřekla. Nemluvily jsme o něm. Když padlo jeho jméno, jako by odplula mezi špatné vzpomínky. V obličeji vypadala zamyšleně a zamračeně. Jako by ji to slovo bolelo. Jako by pokaždé, co to slovo někdo vysloví ucítila bolest, na kterou chtěla už dávno zapomenout...

Jako malá jsem potají vytahovala z šuplíku krabice s fotkami a marně jsem hledala nějaké fotky s ním. Chtěla jsem vědět jak vypadá, proč nás opustil a proč se nám nikdy neozval? Proč ostatní děti měli oba rodiče a já svému tátovi nestojím ani za to, aby mě přijel navštívit? Měla jsem tolik otázek na které jsem nikdy nedostala odpovědi. Přála jsem si aby přijel a všechno mi vysvětlil.

16 let jsem žila bez táty a teď jsem přišla i o to jediné co mi zbylo. O svou mámu. Zemřela před týdnem. Pamatuji si jak jsem na ni ten večer čekala pozdě do noci v obýváku jen v noční košili zabalená v dece. Ten den se dlouho navracela, což bylo u mojí mámy neobvyklé. Starala se o mě moc dobře. Občas se sice zdržela v práci trochu déle, hodně totiž pracovala aby nás obě uživila, ale vždy se vrátila kolem desáté domů, abych nemusela být sama doma. Ale ten den jsem měla hodně špatný pocit. Neozývala se mi, přestože jsem ji nechala nejmíň 20 zmeškaných hovorů. Bála jsem se o ni, protože ona je to jediné, co mám. Měla mě moc ráda, a přestože jsme neměly moc peněz, vždy se mi snažila všechno vynahradit, ale na spoustu mých dotazů mi nikdy neodpověděla a nechtěla o minulosti mluvit. Ale milovala mě ze všeho nejvíc, protože i já jsem byla to jediné, co měla.

Seděla jsem na gauči a hleděla ke dveřím a vyhlížela ji, až přijde. Asi kolem 2 hodin ráno někdo opravdu zazvonil na domovní zvonek. Že by si zapomněla klíče? Rychle jsem vstala a běžela ke dveřím. Když jsem je ale otevřela, nebyla tam máma. Stál tam policista a za ním jsem zahlédla policejní auto a pak několik dalších osob, kteří si prohlíželi náš dům a něco si zapisovali. Policista mi sdělil, ze musím jet s nimi na stanici. Celou cestu jsem se stále vyptávala co se stalo a jestli je máma v pořádku. Na moje otázky mi ale odpověděli až na stanici. ,,Tvoje matka Kirsten Brown dnes zemřela" oznámili mi. Ten den se mi obrátil život vzhůru nohama...