Příběhy z Cetvin|²⁰²²

Erich 1/?

Erichův příběh o jeho zaniklé rodné vsi mnou tehdy v lese taktéž otřásl. Upřímně jsem se nedivila, proč ve všech výjevech ihned po zjištění pravdy začal tak krutě řádit a ničit vše, co mu přišlo do cesty. Nechtěla jsem jej litovat, ale i přesto jsem kdesi v hloubi sebe cítila empatii. Erichův zničený domov po několika století vážně poznamenal i ten náš, neboť se obě vesnice nalézaly na pravém břehu řeky osudu. Slovo "poznamenal" se mi tam moc nehodí, spíše byl téměř vymazaný z mapy a mezi lidmi zapomenut. Osud osady Inn, ukrytou v lesích nedaleko pramene, potkal daleko krutější osud, včetně jejich obyvatel. Nerada teď zmiňuji staré známé přísloví "Sklidíš, co jsi sám zasel" v tomto případě bylo do údolí Matewallu zaseto spíše zlo. Zlo, jenž nezpůsobil, překvapivě, nikdo z Temných. Možná si teď ostatní u ohně pokládají otázku: Existuje horšího zla než právě Temní? Má odpověď: existuje.

Osada Inn - Léta páně 1620

Příběh osady Inn nezná téměř každý a téměř každý o krutém osudu vesničky nechce nic slyšet. Byla to malá osada, jež se nacházela nedaleko pohoří Matewallu. Tato malá víska, ukrytá v lesích, bez možnosti jakéhokoli spojení z okolním světem, tedy pokud nepočítám pramen, po kterém se stejně nedalo moc plavit a jednu cestu vedoucí a klikatící se mezi lesy přímo do vesnice, dokázala během jediné noci zcela zmizet z map. I tak si do jedné osudné noci žila svůj poklidný, spokojený život, na který byli zvyklí nejen oni, ale kterýkoli jiný vesničan pocházejíc z jiné osady. Nacházel se tu jen malebný, nijak nenápadný, dřevěný kostelík, jedna krčma, náměstí s kašnou, která měla za úkol zadržovat vodu a pár dalších domů, jenž byly z polovic dřevěné. Nemohu opomenout také tři větší statky, v jednom z nichž žil i malý, teprve několikaměsíční Erich, jeho starší sourozenci a matka s rolníkem, kterému onen zmíněný statek patřil. Onen rolník se jmenoval Franz a přestože rád téměř každý večer do oné hospody chodíval a domů se vracel s několika promile v krvi navíc, nikdy svou milující manželku Ester tělesně či jinak netrestal. Ba naopak, velice si ji vážil, miloval a ctil, protože mu přivedla na svět čtyři syny. V jeho rodině převažovaly většinou děvčata, a tak s oblibou říkával, že pokud se jednou ožení, bude si přát syna. A to se mu vyplnilo. Pouze Erich byl nejmladší z nich a o zdejším světě toho zatím, jako malý šestiměsíční klučík, moc nevěděl.

Příběh, který všem vesničanům změnil život, započal v horkých letních měsících. Bývalo zvykem, že se manželky statkářů a jiných usedlostí staraly o domácnost a vychovávaly ratolesti svých mužů. Muži naopak celé dny strávili na statku a když měli volné chvíle, tu a tam pomohli jejich ženám nebo zašli právě do krčmy za jejich přáteli. V tehdejší monarchii, na vesnicích obzvlášť v takhle malých osadách, lidé moc možností neměli. Ano, obyvatelé této osady zažili období moru, hladomoru a chudoby, i přesto se velmi rychle dokázali postavit na nohy. (Pozn. Aut. Děj se odehrává v sousedním Rakousku, proto nemohu opomenout, že dřívější Rakousko v 17. Století taktéž jako Německo a jiné okolní země byly společnou zemí, jež nesla název "Svatá říše římská národa Německého" nebo alespoň myslím, že se tak těmto spolkovým zemím říká) A ani onen horký letní den pro Franze nebyl žádnou výjimkou. Když měl svou práci hotovou, přešel ke své choti, jež zrovna houpala malého Ericha v kolébce, vtiskl ji malou pusu na tvář a oznámil ji:

,,Odcházím do krčmy. Večer mě nečekej." usmál se na Ester a ve dveřích ji zamával na rozloučenou. Ester na Franzovic náhle příchody a odchody byla zvyklá, a tak se na svého manžela pouze usmála a zamávala mu zpět.

,,Dobře. A až potkáš Elišku, vyřiď ji mé srdečné pozdravy," houkla na něj, než se ztratil z dohledu.

,,Ano," zahuhlal a ze statku se během chvíle vypařil jako pára nad hrncem.

*

,,Franzi! Tak rád tě zase vidím!" uvítal ve dveřích stojícího Franze jeho mnohaletý kamarád a soused Erwin. Erwin měl narozdíl od Franze samé dcery a oproti tmavovlasému muži skromný dřevěný domek, jenž stál přímo v centru náměstíčka. Ačkoli se oba muži nacházeli ve stejné věkové kategorii, měl Erwin o pár vrásek více, tmavě zelené oči, jenž zanikaly v obličeji snědé barvy a strniště, které se táhlo od ucha k uchu. Ve Franzovi to budilo dojem, že jeho přítel o sebe moc často nedbal, i tak jej měl rád. Po chlapsku.

,,Díky! To jsem rád," zubil se od ucha k uchu muž, zatímco usedal ke stolu, u kterého již dávno seděl Erwin spolu s dalšími pány z osady a než se nadál, stál před ním džbán s pivem.

,,Tak co? Stalo se něco zajímavého?" otázal se tajnůstkářsky ostatních. Ti si mezi sebou vyměnili pár významných pohledů. Jeden z mužů si krátce poté zapálil doutník, ze kterého vzešel malý oblak kouře. Franz kouř rukou odehnal, byl snad jediný nekuřák z party. Vždycky se zastával názoru, že bylo kouření doutníků nezdravé a zapáchalo po tom oblečení.

,,Už půl hodiny sledujeme našeho rychtáře. Před chvílí si k němu přišel nějaký cizinec v rudém rouchu. Neustále o něčem diskutují, rychtář vzteky rozhazuje rukama kolem a neznámý mu jen přikyvuje. Zajímalo by mě, s kým má tu čest. Toho v rudým tu nikdy nebylo vidno." odkašlal si se zřetelným šepotem Karl a nenápadně mimikou poukázal k nedalekému stolu, kde se dvojice nacházela.

,,Třeba je to nějaký známý, kterého moc často nevidí," usoudil Hans a napil se ze svého dřevěného džbánu.

,,To si nemyslím," odporoval mu Karl. ,,podle mě v tom bude něco víc."

,,Kecy," odfrkl si Franz a tajně se též ohlédl přes rameno tak, aby ty dva lépe viděl.

,,Ty jsi hroznej skeptik Franzi. Nemůžu si pomoct, ale mám takovej pocit, že se něco blbýho stane,"

,,I ty věštkyně. Co by se tak mohlo v Inn stát? Je tu klid. Nepáchne sem ani noha, až na toho rudýho," vydechl Franz a upil ze svého džbánu.

,,Totiž. Slyšel jsem, že chce rychtář osadu prodat jinému rychtáři, třeba je to on. A navíc, kdo by dneska u sebe jen tak měl plný měšec zlatých mincí? No, kdo?" konstatoval Karl a Franz se zamyslel. Proč by rychtář prodával Inn? Jaký k tomu má důvod? A kdo je ten cizinec v rudém rouchu? Než se Franz stihl vzpamatovat ze svých myšlenek, Rudý rychtáři předal onen zmíněný měšec plný zlatých mincí. Mladý rychtář si dar od rudého převzal se slovy: ,,Tak ať vám dobře  slouží." falešně se na cizince usmál, oblékl si tmavý plášť a spolu i s minci na hřbetu svého koně opustil bránu osady. Jakmile onu bránu opustil, spadlo z tak mladého muže opravdu obrovské břímě starostí. Mladý rychtář, jenž nesl jméno Matias, osadu zdědil po svém zesnulém otci. V té době bylo zvykem, že se takovéhle věci dědily z generace na generaci, zabraňovalo se tak možnému rozkradení někým jiným. Vždyť, co by mladý Matias dělal se skromnou osadou vprostřed lesů, kam nevedla téměř žádná významná obchodní trasa? Takových měst vlastnil spousty, jen na krku nechtěl mít chudé osady, natož jejich obyvatele. Ženatý byl a nic jiného chlapce nenapadlo, než osadu prodat rudým nájezdníkům z jihu. Jenže mladý hoch netušil, co všechno způsobil. Komu osadu prodal. Nepoznal, že šlo o lest a že se rudý za bohatého šlechtice pouze vydával. Nepoznal, že onen rudý vlastní armádu nájezdníků, krutých, nelítostných vrahů.

Nepoznal to ani Franz, natož samotný rychtář. Kdyby osadu opustil rovněž, jako on, vyhnul by se krutému osudu, jenž mnohým změnil jejich životy. Erich by se dvacetčtyři hodin poté nestal malým sirotkem.

____________________________________________

Ahoj!

Po několika týdnech jsem dokončila tuto část. Myslela jsem, že psaní o životě na vesnicích v 17. Století bude snazší, než jsem si myslela. Opak byl pravdou. Plno věcí jsem si musela dohledávat na internetu to proto, aby nevznikla nějaká chyba v ději a abych vše v příběhu  alespoň trochu té dané době přiblížila. (a ano, opravdu jsem zabruslila i k samotným Habsburkům). 😂 Rovněž jsem plno věcí musela přepsat, protože mi nezapadaly slova a celkově mi to nedávalo smysl, ale úvodní část prvního Temného jsem zvládla, teď vše půjde jako po másle. 🙂

Tak do té doby zatím čus!😁

PS. Pokud by nějaká nesrovnalost byla přeci jen nalezena, určitě se mi ozvěte. Mohlo se to stát.