Bod mrazu | ONC 2022 ✔

15.

Stephen se ani nenamáhá s tím, aby mi sundal pouta. Jakmile odemkne mříže, strčí mě dovnitř a já se rozplácnu na zemi. Bolestně zasténám, když se mi noha zkroutí do nepřirozeného úhlu. „Buďte tady hodní," zavolá ještě Stephen při odchodu.

Začnu se namáhavě zvedat, když ke mně někdo přiskočí a pomůže mi na nohy. „Emmete!"

„Jsi v pořádku?" zeptá se, aniž by mě pustil. Přikývnu, ale pak zakroutím hlavou.

„Emmete. On tátu zabije! Nebyl to on, kdo nechal máminu ubikaci vybouchnout! Hledá plíšek, kterým otevře tátův trezor, kde je úplný poklad, ale táta ho nemá a já se o něho strašně bojím! Vždyť ho tady už drží strašně dlouho a on je strašně slabý a..."

„Tarjo, počkej," přeruší mě Emmet a já se zarazím. Podívám se na něj a pak propuknu v pláč. Když si mě přitáhne do náruče, neodtáhnu se. Nechá mě, ať to ze sebe dostanu ven. Nic neříká, jen mě konejšivě hladí po zádech a kolébá se mnou ze strany na stranu.

Trvá mi pár minut, než se konečně uklidním dost na to, abych dokázala mluvit. V tom momentě už má Emmet na triku velkou mokrou skvrnu od mých slz. „Promiň," hlesnu a popotáhnu. Odněkud vykouzlí kapesník a podá mi ho. „Nemáš se za co omlouvat."

Sedneme si na tvrdou železnou lavici, která je jediným kusem nábytku v téhle místnosti. Pokud se tedy vůbec dá nazvat nábytkem. Zhluboka se nadechnu a naposledy vzlyknu. „Mám o něj jen velký strach. Ještě donedávna pro mě byl mrtvý a teď vím, že je naživu, ale zároveň o něj můžu zase přijít."

Emmet mě obejme kolem ramen a já se o něj opřu. Už dávno se mi neštítí tak jako v kolonii. Znova bych si nedovolila nazvat ho Dodavatelovým nohsledem. „Jestli se na to cítíš, mohla bys mi říct, co se vlastně stalo. Ale jestli ne, tak..."

„Řeknu ti to."

Okamžitě zmlkne. Ze začátku je to těžké, ale pak ze mě slova začnou vypadávat sama. Povím mu o tátově původu, o tom, jak utekl a jak to samé pak udělal Agnar. Potom taky o Bronu Johanssonovi, bývalému Dodavateli a mém dědovi, díky němuž se stal Dodavatelem Agnar. Skončím u Agnarova zděšení, když zjistil, že plíšek je nadobro ztracen.

„Kdo by ale nechal zničit ubikaci tvé mámy, když ne Agnar?" zamyslí se Emmet a já pokrčím rameny. „Nevím, ale..."

Něco mě najednou napadne. „Mohla to být máma."

Emmet se zatváří pochybovačně. Ale zadumaně se poškrábe na hlavě a pak luskne prsty. „Dávalo by to smysl. Tvoje máma o té součástce věděla a chtěla ji zničit, když zjistila, že po ní jdou Dodavatelovi lidé. Nepočítala s tím, že se do její ubikace vydáš a Tener, který upravila, tě málem připraví o život."

V tu chvíli vyskočím na nohy a chytím se za hlavu. „Do prdele! Vždyť já jsem na mámu a Astrid s Timem úplně zapomněla! Tátovo zmrtvýchvstání mě tak šokovalo, že jsem je úplně zazdila," zhrozím se a padnu na kolena.

Emmet si klekne vedle mě a už podruhé se mě snaží uklidnit. „Určitě tady někde jsou. Jakmile budeš zase s tátou nebo Agnarem, zeptáš se na ně. Teď pro ně stejně nic neuděláš," ukáže na mříže a pak zatřese s krátkým řetězem na mých poutech.

„Dobře," vydechnu, ale zůstanu sedět na zemi. Lavička je tak jako tak úplně stejně nepohodlná. Opřu se o stěnu a rukama si obejmu kolena přitažené k hrudi. Zamyslím se nad tím, jestli bych měla Emmetovi říct, že jsem tu vysílačku sebrala a mám ji u sebe. Nepamatuju si, že bych se o ní před ním někdy zmínila, nebo že by ji u mě viděl. Pokud nás však sledují – a já bych vsadila krk, že jo – nebylo by to úplně bezpečné. Nechám si své nebezpečné tajemství ještě pro sebe.