" Jsem OK,meli jsme nehodu."
Vytřeštím oči.Cože?!..Nehoda?!! Zůstala jsem v šoku...
Jen matně si vzpomínám, co třídní říkala.Hned, jak nás propustila domů,utíkala jsem do nemocnice.Na vrátnici jsem nadiktovala jméno,bylo překvapivé,že i tam věděli,kde leží.Bez okolků mě za ním pustili.
,,Ahoj", řekla jsem.
,,Co tu děláš?",podiveně se na mě podíval.
,,Měla jsem strach,jak vidím, seš v pohodě",hned se mi ulevilo,když jsem viděla jeho výraz.
,,Zítra mě pustí domů."
,,Super zprávy!Dneska jsem myslela, že to bez tebe už nevydržím,děsná nuda."
Ještě chvíli jsme si povídali,jenže pak přišla stará,nepříčetná sestřička,která mě vyhodila z pokoje. Vyšla jsem z nemocnice a zamířila rovnou na trénink. Aspoň trochu potrénuji a vyčistím si hlavu. Za tři dny odjíždím do Prahy na závody, měl jet i Vojta,ale protože je v nemocnici, tak si musím vystačit i s jinýma děckama. Celé prázdniny se těším na jedno kluka do Prahy. Jelikož jsem tam budu už po třetí, tak se s leckterými lidmi už znám. S Martinem jsme se seznámili minulý rok.S Terkou jsem zůstala zamknutá na cizím pokoji,seděly jsme v okně a volaly o pomoc. Právě šel okolo Martin se Samem a dali jsme se do řeči. On se zamiloval do mě,já do něj. Ty čtyři dny jsme si spolu užili, jenže všechno jednou končí. 366km je docela dálka,proto jsme se rozešli jako přátelé!
