Dark Blue | h.s. (CZECH TRANSLATION)

1 - „Třeseš se."

chloecorrie

(Seznamte se s Cecily, postavu ve skutečnosti hraje Ashley Moore)

CECILY

Cecily neví, kolik je hodin. Nechápe, proč stojí na střeše s tolika lidmi. Udělá jeden pomalý krok vpřed a podívá se dolů na popraskaný led, než znovu opatrně vykročí vpřed.

Na lampách jsou zahnuté fáborky a ona na ně chvíli zírá, než si objala hruď a sledovala, jak její dech zbělá, když vydechuje, protože jí je opravdu zima.

Myslí si, že cítí, že se na ni někdo dívá, a tak vzhlédne a drží se v ústraní, jemně přechází po kluzkém ledu, když míjí skupiny lidí.

Těžko říct, kolik je hodin, ale pak se její oči upřely na někoho jiného a je jí úplně jedno, jaký je den, protože ten, kdo se na ni dívá, vypadá stejně zmateně jako ona. Vidí jeho zelený pigment na očích i na velkou vzdálenost. Jde k němu stejně jako on k ní. Oba se sejdou uprostřed, ale nic neříkají.

Má opravdu dlouhé vlasy, které mu končí trochu po ramena, jeho výška je velmi patrná, protože musí natáhnout hlavu dozadu, jen aby se na něj podívala. Má také ostrou čelist, ale vypadá to, že ho bolí oči nebo něco blízko nich, protože mžourá a drží se ze strany krku, jako by se ho snažil chránit.

„Ahoj," vydechne nakonec, volnou ruku přiloží k jejím vlasům a ucítí to, „jsi v pořádku?"

Dělá obličej. Neví, jak se dostala na střechu, proč je obklopena příliš mnoha muži v příliš mnoha různých bratrských mikinách nebo proč se cítí tak chladně. A ona opravdu není v pořádku. Vůbec ne. Ale- „Jsem v pořádku."

Zavrtí hlavou, podívá se přes rameno se zvednutým obočím, než se na ni ohlédne s postranním úsměvem. Myslí si, že je krásný. Myslí si, že je dost hezká na to, aby se necítila špatně, kdyby s ním flirtovala. „Je ti zima. Viděl jsem tě, jak se třeseš na míli daleko."

„To je tak daleko, takže jsi na mě zíral?" Ptá se.

„Zíral jsem na tebe?" Svléká si černý svetr se zmateným výrazem vyrytým na tváři.

Něco je v noci špatně, ale Cecily si myslí, že se jí to líbí. „Nenabídneš mi svůj svetr, že ne?"

„Nabídl bych svou bundu," vypustí ze sebe a oči pátrají v davu, jako by hledal něco, co mu muselo uniknout, „ale myslím, že jsem ji dal někomu jinému. Deja vu, jsem to jen já?"

„Jaká část toho?" Jen částečně cítí, jako by se ten okamžik znovu přehrával. Příliš se soustředí na to, aby zůstala v teple, a normálně by nabídku něčího svetru odmítla. Ale je tak ledová a cítí to všude. Její oči jsou jako led. Jako by byly překryty teplotou pod -10°.

Podívá se na ni a předá jí svetr do náruče. „Každá část od barvy oblohy až po tvoje šedě vymyté modré oči."

Nepřemýšlí dvakrát, než se hladce nasouká přímo do velké mikiny. Ale když se její hlava znovu vynoří, její široké oči dosáhnou jeho zelených, protože šedé oči rozhodně nemá. Nikdy ne, takže to musí být osvětlení. „Nemám šedé oči." Informuje ho a dívá se směrem ke světlu, aby je lépe viděl.

„Ano, máš. Máš opravdu pěkné šedé oči. Jako Merkur jen trochu do modra."

„Nemusíš je vidět moc dobře. Jen modré. Tmavě modré."

„Dobře." Říká. Předstírá, že to nezní, jako by ji uklidňoval, a místo toho se diví vlastním očím. Myslí si, že se ochlazuje. Cítil, jak se to vkrádá zevnitř ven. Prsty má necitlivé a hrudník je jako ledová socha, která taje a stává se z ní krev v žilách. Svetr vyvolává pocit, jako by zadržoval chlad uvnitř, než aby ji zahříval.

Chlápek udělá krok vpřed a sevře své ruce kolem jejích, něžně si je tře, zatímco jeho oči spočinou na jejích. „Co děláš?"

„Třeseš se."

„Já- jsem v pořádku, děkuji."

„Nezníš dobře." Přiblíží ji a přitlačí si ji na hruď a položí hlavu do ohybu jejího krku. Je velmi společenský, myslí si. Cítí jeho dech na krku a snaží se nedat najevo, že jí to vlastně pomáhá. Ve skutečnosti se cítí méně jako sněhová bouře a více jako déšť.

Dav se jaksi přestává pohybovat. Nebo se možná pohybují méně, ale v každém případě si všimne, že se nepohybují tolik jako předtím, a obloha vypadá, jako by se lámala. Jako by blesky prorážely půlnoční modř a zanechávaly za sebou pruhy kouře a mraků. Ignoruje to a blíže se zachumlá do muže před ní.

Jeho ruka se pohybuje nahoru za jejím krkem, jsou to jeho hodinky. Hodinky tikající u jejího ucha, kvůli kterým trochu poskočí. Způsob, jakým zhasínají, když se malá ručička konečně přesune na 12, že cítí to a cítí jeho, a- „Kdo jsi?"

Dav křičí: „Šťastný nový rok!" Tlukot jejího srdce je jako buben, který praská led kolem sebe a jí. A ano, cítí ten deja vu moment.

Mírně se odstrčí. „Kdo jsi?" Podívá se na něj.

„Harry."

„Harry, co děláme na střeše?"

„Novoroční párty." Vydechne a slova znějí nejistě. Jeho prsty cítí látku jeho svetru, když se na ni znovu dívá.

Jeho rty se rozestoupí a všichni začnou křičet, ječet a smát se a fáborky začnou padat a na nebi dál praská ohňostroj s vločkami. Cement začíná houstnout ledem jako její kůže, myslí si, že chce zůstat proti Harrymu o něco déle.

„Můžu tě políbit?" Ptá se.

Nevěří svému hlasu a rozhodne se jen přikývnout, přičemž se zachytí ze strany jeho tváře, když se nakloní, aby spojil jejich rty.

Jeho kůže je vlhká něčím hustým, ale její prsty musí být opravdu znecitlivěné, protože když se na vteřinu odtáhne, aby se na něj podívala, nic nevidí.

Zavře oči a když je otevře, už se otáčí a jde pryč. Už mizí. Proměňuje se v dav a ona stojí s rukama ve vzduchu, když ho dav pohltí.