Best Win of All [Larry]

Chapter 14

„Já vím." Tak takovou reakci jsem teda nečekal. Vypadal zničeně, ale zároveň tak nějak vyrovnaně. Jako by opravdu prozřel a spatřil, co byl Timothy zač, což mě znovu přivedlo k otázce.

„Co se stalo?" Odpověď však žádná nepřišla. „Udělal ti to on?" Zase žádná odpověď, ale to nezabránilo mé krvi, aby se provařila pod náhlým návalem vzteku. „Já mu tu jeho držku taky pěkně zmaluju!" Odhodlaně jsem se zvednul z křesla a chystal se ho jít najít, jenže...

„Nechoď." Mé zápěstí se ocitlo v jeho železném sevření a jeho malé uchechtnutí vystřídala bolestná grimasa. „Zůstaň tady, prosím." Nehledě na to, jakou obrovskou chuť jsem měl na to, abych se porval s tím skunkem, byť jsem oproti němu neměl nejmenší šanci, tomu kočičímu pohledu se nedalo odolat. Byl tak zničený, tak ztracený.

Posadil jsem se vedle něj a bezmyšlenkovitě vzal jeho dlaň do té své. Přesně jako to udělal tehdy on, když jsem se mu začal svěřovat. Musel mi věřit. „Proč, Harry? Proč ti to udělal?" Bylo mi to sice jasné, ale i tak jsem to potřeboval slyšet od něj.

Harry se jen uchechtnul, ale následně k tomu přidal i vysvětlení. „Rada do života: Nikdy se s nikým nerozcházej během sexu." Znovu se pousmál, ale do očí už se mu začaly vkrádat slzy. Nechtěl brečet - viděl jsem to na malých záchvězích jeho obličeje, jak se snaží zůstat silným, ale nemohl si pomoct. Přeci jen ho to muselo hrozně bolet. Nejen ty rány fyzické, které od toho burana dostal, ale především ty na duši, což jsem chápal vzhledem k tomu, jak moc svůj vztah s ním chtěl zachránit.

Stiskl jsem mu ruku ještě víc a přikryl jí i svou druhou dlaní.

„Byl jsem slepý," rozplakal se. „Slepý vůči všemu. Já... já to vnitřně tušil, ale... nechtěl jsem si to přiznat. Nechtěl jsem to vědět. Nechtěl... nechtěl jsem vidět. Odmítal jsem se dívat na to, co viděli ostatní. Ty... ty jsi to viděl taky, aniž bys ho znal. To jenom já... já dělal, že nevidím. Že nevidím všechno to, co mi za mými zády, ale i před mýma očima dělá." Odmlčel se, aby popadl dech. „Dělal jsem, že je všechno v pořádku." Vzlyky ho pohlcovaly, ale nezastavovaly, tak jsem ho nezastavil ani já. Jen jsem stále držel jeho dlaň ve svých. „Jenže není," další nádech. „A nikdy nebylo." Teprve teď skončil.

Bylo mi ho líto, ale jak sám řekl, mohl si za to sám. Všichni ostatní viděli, jak se ti dva k sobě nehodí, jenže on se nedíval. On byl obětí zamilovanosti a všechno co viděl, byl ten grázl Timothy. „Víš, rád bych řekl, že jsem se pletl, že jsem neměl pravdu, ale grázly bohužel poznat umím," poznamenal jsem sklíčeně a do mysli se mi vkradl další takový. „S jedním takovým jsem totiž taky žil," odmlčel jsem se. „Ale vážně se ti uleví, až přejde ta prvotní bolest. Budeš se cítit lépe. Bolest brzy odejde."

„Ale já cítím vztek!" opravil mě, což dělat ale ani nemusel. Jeho nehty zaryté v hřbetě mé ruky to řekly za něj. „Cítím vztek na sebe... na něj... na sebe! Někde uvnitř je bolest, vím to, ale nedokážu ji přijmout a vybrečet se z ní. Ten vztek je jí poháněný, ale ona sama teď u mě jaksi nemá místo. A děsí mě to." Emoce se u něj střídaly jak na běžícím páse a stejně tak svým obličejem zhmotňoval jednu grimasu za druhou. „Měl bych se cítit mizerně, měl bych brečet celou noc a litovat všeho, protože bych si uvědomoval, že už nikdy nic nebude jako dřív, jenže..."

„Jenže co?" zeptal jsem se zvídavě.

„Já nevím, jak se cítím," odpověděl rozklepaně. „Zmateně. Cítím se být oklamaný sebou samým, možná životem... cítím vztek, hromadu vzteku."

„Jo, to cítím taky," konstatoval jsem. Chvíli byl překvapený, nevěděl, co si má myslet, ale poté prozřel. Došlo mu, že nemluvím o svém vzteku, i když ten jsem na to zvíře určitě měl, ale pochopil, že teď jsem zmiňoval ten jeho, jenž se mi stále zrýval do kůže.