Daniel Moon

6.Kapitola

Daniela probudí hlasité zaklepání na dveře pokoje, který zeje prázdnotou. Po Lukovi totiž není nikde vidu. Zamrká očima, protože ho oslepí paprsky ranního slunce, co dopadají přímo na jeho bezchybný obličej.

Co asi dělá Diana? Že by už také byla vzhůru? Hlavně nedat na sobě nic znát. Je to přeci jejich malé tajemství.

Palcem a ukazováčkem si rychle přejede přes horní i spodní ret. Znovu si představí to, jak spojil rty s někým, o kom se mu snívalo už delší dobu.

Poprvé v životě políbil dívku svých snů a doopravdy pocítil jaké potěšení a příval emocí to přináší. Něco tak krásného a příjemného, co vídal většinou jen ve filmech nebo třeba párkrát na ulici, si zažil na vlastní kůži. Při pouhém pomyšlení mu vyskáče husí kůže po celém těle.

Po třetím zaklepání mu nakonec do pokoje vtrhne teta Angela a v ten moment se mu rozplyne před očima všechno hezké, na co do teď myslel.

,,Dobré ráno, ospalče... Dole na tebe někdo čeká a nejspíš to vypadá, že..." povzdychne si těžce Angela a utře si ukazováčkem slzu, která se jí z koutku oka vykutálí.

,,Teto Angelo? Co se děje?" vylétne najednou Daniel ze své postele a přiskočí k Angele, kterou chytne za ruce.

Když k němu vzhlédne, je mu konečně jasné, o co se jedná. Je tu dnes naposled. Jeho životní etapa v dětském domově dneškem končí a začne v úplně jiném světě, než na který byl do teď Daniel zvyklý.

Je to správně? Nebo snad špatně, že odchází? Cítí se provinile, když tak tetu vidí a hlavně to, jak se trápí kvůli tomu, že bude muset na dobro odejít. Nastal čas. Čas posunout se v životě kupředu a chytit příležitost za pačesy, která se mu nabízí.

,,Ale vždyť se přeci nevidíme naposledy nebo ano?" dívá se Daniel smutně na tetu Angelu, která se snaží vykouzlit povzbudivý úsměv, aby tím chlapce uklidnila.

Celou dobu ho považovala jako za své druhé vlastní dítě a teď ji po celých těch sedmnácti letech opustí. Jednou to přijít muselo a ona se s tím těžko bude smiřovat, ale nic jiného jí nakonec nezbyde.

,,Naposledy se teda rozhodně nevidíme, Danny. Ale... Teď je třeba si zabalit" dá Angela ruce v bok a snaží se být neustále silná v tom, aby neuronila další slzu.

,,Teď???" Danielovi vylétne hlas o několik oktáv výš a srdce jako by se rozhodlo mu každou chvíli vyskočit přímo až z krku.

,,Jo. Už to tak vypadá..." svěsí teta ruce a hlavu.

Daniel jí okamžitě padne kolem krku a pořádně obejme. Jako by to bylo poslední jejich objetí v životě.

Slzy se nakonec nahrnou i do jeho pomněnkově modrých očí a jeho nos nabírá čím dál tím víc na červené barvě.

,,Zatraceně. Proč to nechce přestat? Nechci brečet. Připadám si jako slaboch, a ne jako chlap" Daniel si nestačí utírat hřbetem ruky ani oči a ani nos. Angela mu nabídne kapesník z balíčku, který hned s děkováním přijme.

,,Nejsi slaboch, Danny. Někdy je lepší nechat emoce pustit ven a nezadržovat je v sobě. Někdy to jde zkrátka samo, aniž bys sám chtěl tomu zabránit. To bude dobré, Danny... To bude dobré... Není přeci všem dnům konec" utře si rychle slzy teta Angela, když se od sebe s Danielem odlepí a jako dobře sehraný tým si každý bere jeden kufr.

Věci do každého z nich začnou házet jako o závod, kdo to bude mít dřív.

,,Beztak tě porazím" uchechtne se škodolibě Daniel a kmitá sem tam jako hadr na koštěti i spolu s jeho věcmi, co lítají vzduchem. Jeden velký chaos.