sudý polibek

Ležím na nemocničním lůžku...Moje přítelkyně plačící na mé hrudi...Do dveří vchází doktor se spoustou listů. Klepe dívce na rameno, se slovy "dám Vám 10 minut na rozloučení,,. Ona z posledních sil poděkuje a dá se zpět do pláče. Povídá si sama pro sebe jak všechno moc rychle uteklo, jak jsem na to ještě moc mladá a náš příběh si nezaslouží takový konec. Ty měsíce čekání, aby to dopadlo takhle. Ty sliby jak spolu prožijeme šťastný dlouhý život. Naše společné plány jak procestujeme všechna možná místa. Jak ji představím celé mé rodině. Jak spolu vychováme dcerku nebo synka. Jak spolu jednou zestárneme. Všechno je úplně jinak. Vše se chýlí ke konci loučení a nám zbývají poslední vteřiny, které zahltí její jemné polibky na mé rty. Jeden slabý polibek...její slza teče pomalu po spodním víčku, dokud neukápne na mou tvář. Naposledy mne chytí za tvář a věnuje mi její poslední, druhý, hlubší, tudíž zoufalejší a bezmocnější polibek... "Sbohem lásko,, Setře si slzy, zvedne se ze stoličky a společně s odchodem mi rukou jede po mé hrudi, dokud jí nesklouzne dolů. Se slzama v očích se otáčí a jde směrem ke dveřím. Hlavou ji proudí spousta myšlenek. Pořád slyší můj hlas. Cítí mé doteky stále na její dlani, dokud se nepodívá na svou ruku a nespatří tu mou. Pohlédla mi zpět do očí.
Pouze jsem se na ni usmála
                     
                            "to bylo sudý,,

- Anýz