ᚷᛟᛗᚨᚱᛁᚷᛁᚾ ~ Gomarigin

Kapitola první ~ Děda Václav

Dlouhé točité schody již dobře známy Václavu Bublíkovi, však již nějaký ten pátek po nich nosil knihy do sklepů. Historik, archivář, knihovník, památkář, učitel a amatérský archeolog. Tolika jmény lze nazvat padesátníka jdoucího po chodbě starého kláštera. Mohutný hnědý knír, majestátní licousy a prošedivělé krátce střižené vlasy, staré brýle s tlustými skly, záplatované šedé sako a ochozené hnědé polobotky. V ústech vždy dýmka, případně cigarety, když tam zrovna není hrdlo lahve s rumem. Tak bychom našeho Václava mohli popsat. Narodil se ještě za císaře pána do starého světa před Velkou válkou, vyrostl v městečku v hraničních horách nedaleko říše, ve válce pána se špatně střiženým vousem a úchylkou na árijce zachraňoval umění a po válce a převratu se začal věnovat filozofii, antropologii, a hlavně vnuku Karlovi, který se narodil v sedmdesátém čtvrtém roce a nyní měl již tři roky. Když se zrovna nevěnoval malému Kájovi, pracoval na velikém projektu, stojícím na domněnce a několika nepřesných svědectvích o tom, že následníci řádu Templářů měli v nejzápadnějším bezpečném klášteře Českého království, v srdci říše, uschovat knihu. Knihu starší než lidstvo samo, jakýsi soupis pravidel a zároveň kroniku tohoto světa, do které se každých sto let má zapsat soupis událostí tak, jak se udály a nejinak. Knihu, ve které je pravda čistá jak horské potoky a pravdivá jak pravda sama. Řád však jako takový již nefungoval, a proto nešlo využívat nadále klášterů či hradů Templářských, nebo alespoň ne oficiálně. Proto měla být skryta do kláštera jiného řádu, odkud měla putovat na hrad pro ni určený, ještě pár kilometrů na sever od města piva, což se údajně nestalo. Z dochovaných zdrojů měla být právě v tom klášteře, ve kterém teď Václav přenášel knihy do sklepení, neboť demolice celého klášterního komplexu i s kostelem kvůli silničnímu průtahu městem byla nadohled. Klášterní sklepení o třech podzemních podlažích a napojení na labyrint chodeb se jevily jako jediná možnost pro záchranu historických svazků a zároveň tato akce naskytovala možnost nalézt Tu knihu, po které pátrá již takou dobu. Se stěhováním mu pomáhá jeho dlouholetý přítel a kolega Martin, který má přízemní byt ve vedlejším bloku hned u náměstí, tudíž se přes jeho sklep dá jednoduše a poměrně rychle dostat do kláštera ke knihám. Martin byl mladší než Václav o takřka deset let, měl mohutnou postavu a dlouhé tmavé kudrnaté vlasy i plnovous, díky čemuž vypadal jako Viking, jak mu také přátelé říkali, i když jeho pravé jméno je Martin Kintzel. Vyučený umělecký kovář se zájmem o středověk, co jde do všeho. Je také hlavním představitelem jednoho z pěti šermířských spolků v zemi. Knihovna je v horním patře, kam masivně zatéká, tudíž jsou některé knihy v hrůzném stavu. Dávají je do sloupců, které skládají do dřevěných beden, v nichž je přenášejí do sklepů, kde jsou knihy skládány na připravené palety. Svazky latinské, české, německé i italské, avšak hledaná kniha nikde. Postupovali systematicky a vcelku svižně již třetí týden a chyběla jen zhruba třetina knih k přenesení, když po odklizení spodní police Martin objevil dutinu pod podlahou. „Vašku, něco mám. Je to pod podlahou." „Tak to vytrhneme, však to stejně půjde celý k zemi." Inu na chodbě tedy vzal trubku z demontovaného vodovodu a vypáčil s ní stará prkna. Pod podlahou dutina a v ní starobylá truhla s kováním z raného středověku, patrně starším než celý klášter. „Vlezu dolů a zvednu ji, ty ji vytáhni na podlahu Vašku a pak jí odneseme ke mně. Tohle tu přeci nemůžeme nechat na pospas těm rudým neznabohům." „Dobrá, pojď na to! Na tři. Raz. Dva. Tři!" „Držíš to? Vylezu nahoru a pomůžu ti s tim." „Dík Vikingu, co bych si tu sám počal?" „No, myslim že by ses tu strhal ve snaze najít tu tvou bájnou knížku. Víš, že jsem k tomu skeptickej Vašku." „Musí tu bejt, pokud není na Havraním Kameni. Bez ní bychom nebyli." Vzali tedy truhlu a prošli chodbou ke schodišti, avšak při cestě dolů se jeden z úchopů zlomil a truhlice letěla dolů po schodišti, kde se zastavila o stěnu a víko se v pantech oddělilo, a i přes zamčený zámek se tak dalo nahlédnout dovnitř. Svitky! Rytiny! Pohár! Mnoho úžasných artefaktů již dávno zapomenutých, ztracených v propasti zapomnění, avšak kniha žádná. Přenesli tedy truhlici k Vikingovi a další týden stěhovali knihy do sklepení. Uběhl nějaký čas, klášter byl již zbořen a na jeho místě projížděla auta ve směru na hlavní město. Václav pečlivě prozkoumal všechny svitky a rytiny, které datoval, popsal a zařadil do svého archivu. Při jejich průzkumu však našel další stopu ke knize, která byla při obléhání města Švédy přenesena do krypty katedrály, neboť ta byla lépe chráněna před nepřítelem, a tak začal spřádat plán, jak, kdy a kudy se do krypty dostat, aniž by o tom musel komukoli říkat. „Vikingu, nazdar, mám nový objev." „Něco si našel na tom hradě, kde teď děláš, nebo si prolézal opuštěný ruiny u vás v pohraničí?" „Ne, vím kde je kniha!" „Jaká kniha zas?" „Jaká asi? Ta největší, nejstarší a nejdůležitější!" „Ona fakt existuje, jo? Tak ji přines na ukázku zítra ke mně." „Jasný. A já jí určitě mám na nočním stolku kamaráde." Sarkasticky podotkl Vašek. „Budu potřebovat tvou znalost podzemí Vikingu. Vydáme se do krypty katedrály." „Katedrály? Jako tý na náměstí? Jak se tam chceš dostat?" „No myslel jsem, že to mi řekneš ty." „Tak to je Vašku teda perfektní plán. Vopravdu. To si myslíš, že znám každou chodbu pod městem?" „No myslel jsem, že znáš. Trávíš tam nezdravě hodně času." „Přijď zítra Vašku, dneska je pozdě a já mám dost. Brácha měl narozky. Zítra něco vymyslíme." Druhý den ráno vstal Václav dříve, neboť nemohl samým nadšením dospat. Když na něčem pracujete přes dvacet let, je veliká událost být tak blízko cíle. Káva a dýmka k snídani jako obvykle, a poté vyrazil do centra k Vikingovi. Když vyšel z domovních dveří, měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Pocit, který byl s každou minutou a každým krokem dál intenzivnější a intenzivnější. Až k náměstí Prvního prezidenta TGM za ním šel jakýsi muž v hnědém plášti, který odbočil do postranní ulice, přičemž na rohu kouřící muž v klobouku zahodil nedopalek a nahradil toho v plášti. „Něco tuší, svině rudý. Musím se jim ztratit." Řekl si Václav a zabočil do průjezdu nejbližšího z domů, kde vešel do sklepů, propojených s vedlejším blokem opuštěných budov, kde se již dalo dostat do komplexu historického podzemí města. Tma, kapající voda ze stropů a zvuk rychlých kroků drtících zbytky cihel povalujících se po podlaze. Vše co bylo slyšet, jakoby se zastavil čas. Krch, kch, kch, kch.. Stále ve stejném rytmu. Šplouch. Voda. Praskot sutin pod jeho nohama nahradilo čvachtání mokrých bot, které se stoupající hladinou zmizelo též. Již bylo slyšet jen slabé šplouchání zvlněné hladiny omílající cihelné stěny chodby, vedoucí do sklepení druhého městského kláštera. Stěny vysoké, ztrácející se ve tmě, v níž byl kdesi ve výši ukryt i klenutý strop. Času nebylo nazbyt, Václav musel svižně pokračovat kupředu, a tak prošel velikým sklepením ve kterém byly kruhové nádrže na vodu, v nichž mniši kdysi máčeli byliny. Za jednou z těchto nádrží byl klenutý oblouk vedoucí do další, na první pohled ještě starší chodby, jež propojovala veškerá sklepení domů v historickém jádru města a kostelní kryptu. Vydal se směrem k severozápadnímu rohu náměstí, kde býval vstup do Dominikánské chodby. Vidět a být neviděn, to jest zásadní pravidlo při průchodu přes cizí sklepení. Většina lidí nemá tušení, že je lze procházet, většina lidí tam ani nechodí. Proč taky? Mají svých starostí dost, však město i třicet let od války vypadá jak tři měsíce po ní, jen ta oslava osvoboditelů je již nějaký ten pátek zakázaná. Minulost překrucována, jak se soudruhům hodí do krámu, a lidé nemají již sílu na protesty. Dvě sedmičky v letopočtu nepřinesly zásadní změny, snad až na další devastaci Těžkoslovenska socialistickým zemědělstvím, nad nímž hvězda pěticípá, pod níž všechno živé chcípá. Další zločiny v oblasti kultury, jako demolici Německého divadla neopomínaje, jež v posledních jeho chvílích bylo překryto dřevěnými deskami na ochranu chodců před padající omítkou a římsami, stejně jako zbytek města. A na kopcích v okolí jeřáby staví betonové kvádry. Šedé a pochmurné ¨moderní¨ socialistické byty pro mladé rodiny. Z dřevěných profukujících oken výhled na ustupující polnosti, lesy a kouzelné domečky příměstských vsí, kdy jen rána a oblak prachu je okamžik jejich konce. Buldozery vše srovnají do velkých plání, asfaltem vylejí cesty a chodníky, parkoviště a trávníky. Velká betonová poušť. Uvnitř slyšet sousedy nad, pod i vedle a na zelené záchodové míse odložené Rudé právo, připravené k jeho jediné reálné prospěšnosti. Obrázky obilí lány, titulek „PLNÍME PLÁNY!". Těžkoslovensko je mimo jiné stát, v němž má každý práci, avšak nikdo nic nedělá, přesto se plány plní, přesto, že se plní nikde nic není, přesto, že nikde nic není se dá vše sehnat, přesto, že se dá vše sehnat se všude krade, ale i tak nikde nic nechybí. To že Těžkoslovenská idyla dojde rozpadu, po němž zbude jen těžko a nejasné vyhlídky, v tomto roce nikdo ještě netušil.