Deník je stále v kurzu a celkem mě to překvapuje. No nic... Mám obrovskou novinu!
Dnes jsme měli laborky z chemie a jakožto správný asociál jsem zase seděl sám se sluchátky v uších. Učitel napsal na tabuli zadání a rozdal všechny věci. Když jsem se konečně uráčil zvednout hlavu z lavice, kouknu vedle sebe a koho nevidím. Gerarda. Očividně mu nijak nevadilo, že na něj civím s otevřenou pusou.
Vzhledem k tomu že chemie je jediný předmět ve kterém vynikám (a Gerard očividně taky) tak jsme to brzo dokončili a zbýval nám nějaký čas do konce hodiny. A co on udělal? Nahnul se ke mě vytáhl mi sluchátka z uši a dal si je do svých. Byl jsem nervózní co řekne na můj hudební vkus a k tomu stále překvapený z toho, že se rozhodl udělat "první krok". Po chvilce se na mě podíval a uchechtl se (pravděpodobně romu debilnímu výrazu co jsem měl, well done Frankie, well done. Upřímně... vyděsilo mě to. Pomíjím fakt že se směje, jako kdyby někoho právě zavraždil. Už jsem si myslel že se mi vysměje jako ostatní. I když od něj by mě to mrzelo asi mnohem víc. Ale on se jen mile usmál a pochválil můj playlist. Nejvíc mě dostalo že v jeho hlase nebyl ani náznak sarkasmu! Gerardu Wayovi se líbí můj vkus! Bože můj!
Teď jak nad tím přemýšlím, tak by mi to asi nemělo dělat takovou radost. Přeci jenom jsem se zařekl, že moje homosexualita byl jen nějaký výlev hormonů a navíc Gerarda by to určitě moc nenadchlo. Jsem si jistý že je heterosexuál. Ale to že mám radost z toho že mi pochválil vkus je přece normální. Není možné abych se po mé poslední zušenosti znovu zamiloval do kluka a už vůbec ne do něj.
* * *
Bože! Jak jsem jen mohl být tak naivní a myslet si že se se mnou bude Gerard přátelit?! Jsem vážně hlupák! To že se mnou včera promluvil nic neznamenalo. Dnes, když jsem vešel do třídy, byl v obležení těch kreténů, kterým jsem jen pro smích a vesele si s nimi povídal. Samozřejmně že do něj hustili jen to, jaká jsem chudinka a že se má raději bavit s nimi- třídní elitou. Nevím na co jsem myslel. Že prý budeme přátelé. Dvě spřízněné duše zavržené společností. Byl jsem tak naivní. Celý den se nehl od Clauda-mého osobního šikanátora. Nebo se Claude nehl od něj? Ne! Je jasné že teď jsem i pro něj nula. Jen další bezvýznamná figurka, která čeká jen na to, až si do něj bude moct kopnout. Proč se mi tohle děje? Copak jsem tak špatný? Jaký k tomu mají důvod? Líbí se mi snad špatné věci? Vypadám snad tak špatně? Vybočuju až moc? Ale proč mě kvůli tomu nenávidí? Nechápu to. Jsem zmatený. Začínám nenávidět sám sebe. Potřebuji pomoc. Ale ten od koho jsem ji očekával, nebo vlastně doufal že od něj přijde, tomu jsem teď naprosto ukradený. Možná jsem jen zbytečně paranoidní, nebo přecitlivělý, vážně nevím.
