2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola pátá

„Tři lidi! Tři tu byli za dopoledne!" volá na mě a rozhazuje rukama, „lepší den si vyhrát nemohla."

Dojdu k baru, rukám sáhnu pod pult nahmatán háček s dvěma klíči. „Počkej, až tu budem v tom nejparnějším letním dni," odpovídám jí a odcházím dveřmi vedle baru, které vedou k toaletám a dveřím s nápisem Zákaz vstupu. Odemykám si, batoh odkládám do malé skulinky, kterou nazýváme svou šatnou a bundu dávám na věšák. Zkontroluji si černé tričko, na kterém se drží mé spadané vlasy a vracím se zpátky do hlavní místnosti s dvanácti prázdnými stoly. Klíče vracím pod bar a z jedné krabice si ještě beru černou zástěru s logem kavárny a uvazuji si ji okolo pasu.

„Jsi tu sama?" tážu se překvapeně dívky. Předtím se však ještě podívám do kuchyně, do které se vchází za barem a zjišťuji, že je zcela prázdná a čistá jako lilie.

„Řekla jsem holkám, ať jdou, že to tu zvládnu, než přijdeš. Obě se mi smály, že určitě teď přijde celá výprava, jakmile odejdou, ale nic," vrtí hlavou. K rtům si přikládá hrnek čerstvé kávy a ptá se, zda také chci.

„Latté," vydechuji. Vytahuji mobil z kapsy, pokládám ho pod pult a dlaněmi se o něj zapírám. Hledím ke stolům, všechny jsou čisté, uklizené, židle zastrčené. Zrak obracím k pultu lahůdek, kde čekají dorty a jiné dezerty na hosty, ale žádní nepřicházejí. Za zády se mi mele káva a hodiny tikají.

„Co budem dělat?" ptám se s podepřenou bradou. „Musíme něco dělat, kdyby se objevil majitel."

„Holky říkaly, že utřely prach, vyleštily příbory, vydrhly kuchyň a zkontrolovali data spotřeby v lednicích," odpovídá mi. Syčení a vůně horkého mléka mi napovídá, že zrovna šlehá mléko do kávy.

Narovnávám se v zádech, otáčím okolo sebe a vnímám, jak čisto je okolo nás. Ruce vkládám za hlavu, otáčím se k holce, která přelévá mléko do vysoké sklenice a dlouze vydechuji. „Třeba nám dovolí zavřít dříve," pronáším s klidem.

Otáčí ke mně hlavu. Její výraz se mě zcela jistě ptá, zda jsem cestou upadla a praštila se do hlavy. „Hezky tu budeš až do devíti, ani o sekundu méně," pronáší s přehnanou artikulací.

„Beztak nikam nespěchám," vzdychám. Ruce mi padají podél těla a přemisťuji se ke kávovaru. Takřka ve stejnou chvíli si opřeme bradu o pult a sledujeme sklenici s mlékem. Čekáme, až se mléko usadí, aby mohla nalít kávu, ale zdá se to jako věčnost. Nikdy jsem zcela nepochopila, jak obsluhovat ten obrovský stroj na kávu. Espresso, café Latté, horká čokoláda, vídeň a další druhy, které bych měla znát a umět na tom dělat. Přitom jsem byla ráda, že jsem uměla přidat čerstvou kávu k namletí. Mým rajónem byla kuchyně – příprava lehkých pokrmů, mytí nádobí, úklid a tak. Cokoli, co znamenalo nebýt na place.

Pijeme kávu, občas přejdeme k oknu, kde sledujeme procházející lidi a tiše proti nim klejeme, že nejdou k nám. Užíváme si fakt, že po dvou hodinách služby přišel pouze jeden člověk, který si přál dvě kávy do kelímku a odešel bez toho, aby nechal jakékoli dýško, ale to možná bylo dobře, co jsme udělali kromě nalití kávy do kelímku? Jedna je připravila, druhá zmáčkla tlačítko k přípravě kávy, následně ji přelila a první uzavřela kelímky plastovými víčky.

Po té době, kdy jsme zbytečně na nohou, si sedáme k prvnímu stolu. Já mám už druhou kávu, ona si připravila bezový sirup, který pije dlouhým žlutým brčkem.

„S timhle snad dneska půjdu někam večer za zábavou, myslela jsem, že budu po práci úplně mrtvá," sní s pohledem ke stropu.

„To já už jsem," kňourám a mnu si oči, „v noci jsem přišla asi ve čtyři."

„Kdes byla?" ptá se se smíchem. Nemohu říct, že jsme přítelkyně. Je to ta známost z práce. Nemáme na sebe žádný kontakt, pouze jsme ve společném chatu, kde si domlouváme službu, jsem ráda, když sloužím zrovna s ní, ale popravdě si nepamatuji ani její příjmení a ven bych si s ní nevyšla.

„Propast se to jmenuje, myslím," odpovídám zamyšleně. A v té chvíli také zabzučí můj telefon. Zvedám se, beru ho z pultu do ruky a lehce se mi svírá hrdlo při pohledu na příchozí zprávu. Usazuji se zpět na své místo a mobil pokládám na stůl.

„Ale, s kym to nechceš mluvit?" škádlí.

„Skoro ho neznám," namítám, „je to... Kamarád přítele mojí kamarádky?" ujišťuji se, ale ani nevím, zda je to správné označení vztahů. Možná je to ve skutečnosti kamarád kamarádky kamaráda toho přítele? Kdo ví. „Včera ze mě vydolal kontakt, když už mi bylo jedno, s kým to vlastně mluvím."

"Ukaž mi ho," kýve ke mně hlavou. Přisouvá se židlí blíž, ale nějak se mi nechce jí ho ukazovat. Nerozumím tomu proč, ale vadí mi, jak mě dloube do ramena a telefon proto odemykám. Co nejrychleji vyhledám jeho profil, nestisknu ani kliknout na jeho profilovku a mobil mi je trhán z ruky. Sleduju ji, jak otevírá fotku, přibližuje si ji, prsty běhá sem a tam a poukazuje na různé drobnosti na jeho profilové fotce. Je obyčejná, za letního dne, opírá se o zábradlí, usmívá se, na očích sluneční brýle. Nic výjimečného.

„A co ti psal, co ti psal?" huláká do mě a mobil mi vrací do rukou. Otáčím se, aby neviděla zprávu ihned, kdyby tam bylo cokoli nevhodného, ale je to obyčejná zpráva. Že se omlouvá za tu noční zprávu, ale byl opilý, ale že mu je líto, že jsem odešla.

„Nic zajímavého," hodnotím a odkládám telefon displejem dolů.

Odtahuje se ode mě, hledí mi do očí, přitrouble se u toho šklebí a říká: „Ale neříkej."

Zvedá se a odnáší svou sklenici. Hned poté se pokouší předstírat, že pracuje, ale já sedím dál. Palec si opírám lehce o rty, přemáhám nutkání okusovat si nehet na palci, což je snad nejhorším zlozvykem, který mohu mít a přitom zrak držím upřený k rohu lednice s lahvemi sodovky. Přemítám nad jejími slovy, nad celou tou atmosférou, kterou vytvořila ohledně tří vyměněných zpráv a matně vzpomínám na včerejší noc. Na to, co se stalo předtím, než jsem seděla za deště v baru a jediným společníkem mi byl tichý barman. Vzpomínám na tu zábavu, smích, na alkohol, který mi tekl hrdlem a na kluka, který seděl celý večer vedle mě. Byl rychlé opilý, pil více než já a často se dotýkal mých ramen, zad, ale všechno bylo proto, aby chytil ztracenou rovnováhu a mohl vybít energii, kterou mu noc dala.

Buší mi srdce rychleji, než si přeji. Dává mi najevo, že svým přemýšlením překrucuji celý večer. Že ty přátelské dotyky nedělal kvůli alkoholu, ale způsobila je snad touha a přitažlivost. Že noční zpráva nebyla omylem, ale chtíčem, který chtěl otevřít budoucnost konverzaci. Přestaň snít, napomínám se, ale přesto v tom pokračuji. Beru do ruky telefon, otevírám opět jeho profil a hledím na tu usmívající se fotografii.

Suše polykám, cítím třes v rukou a úzkostlivý pocit rozlévající se v žaludku. Není to touha a chtíč. Byl to pouze alkohol, který doprovází slušnost omluvit se za své činy. Není to nic, čím bych se měla zabývat, nad čím bych měla snít a myslet si, že v něco vyklíčí. Je to malé semínko, které není zasazeno a zaléváno – z takového nic nemůže vyrůst.

Odkládám telefon zpět na stůl, zpráva zůstává nezodpovězena a úzkost v mém těle polevuje. Nezasadím ho, abych poté sledovala, jak se jeho slabé kořeny trhají ve větru.