Kapky života

Nevěděl, jak dlouho tu v tom vlhkým činžáku leží a vdechuje všechny poletující spóry z plísně, co se rozlézala po zdech jako morová nákaza. Neměl sebemenší pojem o sobě, natož o čase. Jediné, co mu už delší dobu soustavně útočilo na smyslové buňky, byl právě onen nesnesitelný zápach, který ho nakonec dokázal probrat z mdlob.

Hodnou chvíli jen vstřebával to, že dokáže otevřít oči a alespoň na krátkou dobu není zajatcem neproniknutelné tmy a všech těch chrčivých hlasů, co mu kvůli nasazeným práškům našeptávaly do ucha. Byl to osvobozující pocit, avšak ne věčný. Stačilo, aby se pokusil vzepřít na loktech a ulevit tak přeleženému krku, a okamžitě se ho zmocnila silná vlna nevolnosti, která ho zatlačila zpátky do matrace.

Zvracet se mu nechtělo, ale cítil, že by to tak bylo lepší. Možná by se mu ulevilo. Možná by aspoň něco na chvilku přebylo tamější vydýchaný vzduch, z něhož se mu motala hlava. Možná by s trochou štěstí zvratky vdechl a nemusel by nic. Nepřemýšlel by. Nedýchal by. Starosti by byly zapomenuty a smazány ze světa stejně jako jeho identita.

S myšlenkou nad tím, že má v následujících dnech, hodinách, či minutách v plánu zemřít důstojnějším způsobem, se pokusil přetočit na levý bok. Trvalo dlouho, než našel ztracenou hybnost těla a podařilo se mu skončit čelem k nočnímu stolku. Hledal něco, čím by mohl zahnat to nesnesitelné sucho v puse, ale bez brýlí mu byla jakákoliv snaha k ničemu. Nejdřív si proto prohmatal obličej a vlasy, ale kromě zjištění, že by se měl v nejbližší době oholit, to ničemu nepomohlo.

Ruku proto vsunul pod sebe a snažil se ignorovat propocené prostěradlo, které se mu lepilo na záda jako druhá kůže. Už dlouho se hnusil sám sobě a pokud to bylo v jeho silách, záměrně se vyhýbal pohledům do zrcadla. Jeho mladistvá tvář a jiskry v očích zbarvených do mechově zelené zmizely stejně rychle, jako jeho víra v lepší budoucnost. Jak poetické, ušklíbl se sám pro sebe, když dlaní zašmátral pod polštářem a konečně narazil na chladivé obroučky brýlí.

Snad by i věřil tomu, že se stal zázrak, když je si je na nos nasadil zcela nepoškozené, ale na to byl moc zaneprázdněn pohledem na věc, co před ním ležela jako na stříbrném podnose. Nepamatoval si, že ji tam dával. I kvůli tomu se nesnažil potlačit šok a nával vzrušení, který mu projel tělem až ke konečkům prstů.

Copak se jí nezbavil?

Potlačil nutkání se pro věc natáhnout a přitisknout si ji k hrudi jako něco, co by ho mohlo v příští vteřině osvobodit a zbavit všech dotěrných myšlenek o jeho ženě a tom směšném realitním makléři, kvůli kterému ho opustila. Jenže mu to nedalo a jako prvního si místo sebe představil právě jeho - s hrozivě rozšklebenou ránou přímo mezi očima, z níž se valily proudy krve. Bulvy vyvalené, čelisti ztuhlé v šokovaném výrazu a ruce divoce rozhozené do stran, jak moc se před výstřelem snažil udržet rovnováhu a sílu odporu instinktivně ustát.

Zděšeně potřásl hlavou a prsty si promnul kořen nosu. Opět se mu udělalo mdlo. Se sebezapřením se donutil spustit nohy z postele a opatrně se vyhoupnout do sedu. Mírně sebou škubl, když se jeho žaludek opět stáhl v silné křeči, žadoníc alespoň o něco málo k jídlu, a jakmile se jeho chodidla naplno setkala s ledovým povrchem dlaždic, uniklo mu z úst překvapené vydechnutí. Byl to stejný pocit, jako když si v sedmi letech u prarodičů na statku sáhl na elektrický ohradník a po páteři směrem dolů mu projel mrazivý pocit. Probudilo ho to a i to málo stačilo k tomu, aby se úspěšně udržel na nohou a rukama, přidržujíc se hrany nočního stolku, dokázal udělat pár kroků. Pár kroků a hned na to zavadil o něco oválného, co se mu nešikovně připletlo do cesty. Ani se nemusel podívat pod nohy, aby poznal, že se jedná o lahev něčeho tvrdého.