Our lost memories | Yoonseokmin [ONESHOT]

Our lost memories

„Je zkrátka možné, že je ve vašem vztahu někdo další, někdo třetí." Tato slova zněla Hoseokovi v hlavě již nepřetržitých deset minut. Přemýšlel nad nimi celou cestu, kdy držel svého přítele za ruku a společně se procházeli setmělými soulskými ulicemi, které již pokrývala nemalá vrstva bílého sněhu. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu, od pusy mu stoupaly malé obláčky páry a zeptal se: „Myslíš, že by to mohla být pravda?"

Na Yoongim, jeho příteli, bylo pouze postřehnutelné, jak pokrčil rameny, avšak i jemu šrotovalo ono stejné oznámení hlavou. „Chtěl bych v to věřit," odpověděl po pravdě a několik bílých pramínků vlasů mu spadalo do obličeje. V tu chvíli doufal v jakékoliv vysvětlení. Nechtěl si připustit, že by s nimi bylo něco špatně, že by nebyli spřízněné duše. Oba si bylo silně jistí, že si jsou souzeni. Znali své tváře, viděli se dřív, než se potkali. Vše tomu naznačovalo. Vše až na jedinou maličkost, kterou se proto rozhodli řešit s odborníkem, jenž jim po pár schůzkách sdělil, že by v jejich vztahu mohla chybět ještě jedna osoba. Bližší informace jim po teprve druhém sezení podat nemohl, protože už tak tito mladíci zaměstnali toho starého, avšak kupodivu vřelého, poradce v čase vánočních svátků.

Když se Hoseok s Yoongim dostali pod střechu autobusové zastávky, začalo výrazně sněžit. Ani jednomu z mladíků to příliš nevadilo, jelikož sníh na Vánoce bylo pro oba něco velice okouzlujícího, obzvlášť pro mladšího, ale i přesto jim suché místečko nepřišlo na škodu. Starší začal automaticky zjišťovat, kdy by jim jel nejbližší autobus, načež s menší úlevou oznámil, že jim poslední pojede za dvacet minut. Rozhodli se proto na moment sečkat na lavičkách.

Yoongi se jen opřel o svého přítele a lehce vyčerpaně zavřel oči. „Je to zvláštní..." prohlásil prostě. „Nedává to smysl. Vždycky všem říkali, že když potkáš svoji spřízněnou duši, tak byste se měli konečně dozvědět o minulých životech." Začal pozorovat sněhové vločky, které padaly jen několik desítek centimetrů před ním. „Tak jak je sakra možný, že my... máme být tři. Jak tu osobu máme sakra najít, když jediný vodítko, co ani není jistý je že... se jmenuje Jimin. Však ani nevíme, jestli je to holka nebo kluk," zakňučel.

Hoseok si k sobě bělovláska přitáhl a začal ho jemně hladit po ruce. „To nevím..." odvětil též zamyšleně. „Co všechno víme?" byla to taková ta otázka, na kterou ani jeden neznal jasnou odpověď.

„Kdykoliv jsem měl nějaký déjà vu... vidění... nebo jak tomu sakra říkají... Viděl jsem jen tebe," oznámil smířeně. „Možná jsem... jsem jenom zaslechl jméno Jimin."

„Jo... to já právě taky. Viděl jsem tě, ale slyšel to jméno... myslel jsem si, že slyším tvoje jméno v minulým životě,"  přitakal mladší.

„Kde jsi mě poprvé viděl?" optal se najednou staršího.

Yoongi se zamyslel. Každý člověk, jenž byl ve vztahu starší, začal v určité fázi života pociťovat cosi, co by se dalo přirovnat k déjà vu. Když se totiž starší ze dvojice dostane do situace či na místo, které bylo obecně nějak podobné jakémukoliv okamžiku z jejich minulého života, stalo se danému člověku něco, čemu se lidově začalo říkat „vidění". Ať už nějaká vůně, slova, místa nebo gesta. V ten moment pro danou osobu svět tam venku na chvíli zmizí. Vidí před sebou útržky své spřízněné duše. A ve vlastním zájmu by se pak měl pokoušet takové reakce vyvolat častěji, neboť jen tak má možnost dozvědět se něco o svém životním partnerovi nebo partnerce. Čím víc se něco takové stane, o to víc přesné pak takové chvíle jsou. Zaostřenější rysy, přesnější barvy, a dokonce jména.

Starší se narovnal a trochu protáhl. „Jsme tomu vlastně celkem blízko," pověděl o něco veseleji. „Ta cestička parkem kousek od našeho bytu. Jednou v zimě jsem se tam tak procházel, a když už byla docela tma, začal jsem pozorovat hvězdy," usmál se a zakroutil hlavou, „první, co jsem viděl, bylo tvoje ucho a oko."