Zvoní mi budík, pomalu otevřu oči a uvědomím si že je pondělí. Zase. Po krátké depresivní chvilce vylezu z postele a jdu do koupelny, kde si opláchnu obličej. Jsem unavená, nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, to ale nic nemění na tom, že musím jít do práce. Dělám jako by mi to strašně vadilo, spíš na opak. Svoji práci miluju. Otevřela jsem si před nějakou dobou svůj vlastní obchůdek s knihami. Miluju to tam ale té práce je tam až moc. Snažím se to tam zvelebit. Mám v plánu tam prodávat i třeba kávu aby si lidé mohli pujčit knížku a rovnout si sednout ke kávě a moct si číst. Vyloženě tu práci zbožnuju. Udělám si kávu do cestovního starbucks hrníčku a pomalu vyrážím. Mám na sobě svoje oblíbené martensky. Je to moje láska, vlastně si nepamatuju kdy jsem na sobě měla jiné boty. No ale, jmenuju se Ashley a bydlím v Brightonu. Je to moje vysněné město, už když jsem byla malá jsem se tam chtěla přestěhovat. Rodiče mi to nechteli dovolit, že je to prý strašne daleko, ale tak o česka to je jen 940mil takže žadný drama. Je mi už dvacet dva, takže mi do toho nemají co kecat. Do sluchátek si pustím lovejoy, já tu skupinu tak miluju! Musím dobíhat na autobus protože jsem uplně blbá a neumím manageovat čas. Ale většinou mám štěstí a stihnu ho, dneska ale ne. Musím jít pěšky, je fajn že jsem vlastně svůj vlastní šéf takže mě nikdo nevyhodí žeo. Aleee takhle pŕijdu třeba o tržby, takže celkem pospíchám. Když chci přebíhat silnici omylem do někoho narazím. "Ah pardón, moc mě to mrzí, promiňte" omlouvám se jako blbá. A až potom se podívám do koho jsem to vlastně vrazila. Omujboze to je Wilbur?! "Já se strašně omlouvám," začnu se omluvat ještě víc. "Nic se mi nestalo! Prosím vás, to je v pořádku!" řekne úplně klidným hlasem. "A mohla bych ještě něco?" zeptám se a on přikývne. "Mohla bych se s tebou vyfotit prosím," zeptám se a pak ještě dodám "a neboj rozhodně jsem do tebe nenarazila jen abych se vyfotila." " Tak to doufám!" řekne a já se trošku začervenám. Potom se dáme celkem do řeči, povídali bychom si hodiny kdybych si nevzpomněla že musím do práce. "Wile? Hele strašně mě mrzí ale já musím běžet do práce!" řeknu mu. "Ježiš tak to utíkej, já tě nechtěl zdržet!" řekne mi a já se trošku začervenám. "Tak jo, tak se měj! Jsem strašně ráda že jsem tě poznala!" řeknu a jsem pomalu na odchodu. "Počkej!" Zavolá na mě jestě Wilbur, "a nechceš mi na sebe dát nějaký kontakt? Rád bych s tebou ještě někdy někam vyrazil." "Strašně ráda!" řeknu ku na to a začervenám se. Potom jsem mu dala instagram, rozloučili jsme se a já běžela do práce.
