Vánoční překvapení vol. 2

18.12. Čokoláda s kapkou (nebo lahví) rumu

Ono se to možná nezdá, ale courat se na Štědrej večer ulicema vašeho rodnýho města nemusí být vždycky tak úplně dobrej pocit. Na první pohled to může vypadat docela romanticky, když se ve všech oknech svítí, sem tam blikají vánoční světýlka, kolem vás padá sníh...

Jo, to všechno bylo fajn, než se mi do podvědomí začaly dobejvat docela otravný myšlenky. Jako že jsem znala naše městečko skrz naskrz, takže jsem přesně věděla, kde bydlí moje expřítelkyně, za kterým oknem sedí ten kluk, se kterým jsem se ještě rok zpátky muchlovala za školou, v jakým paneláku si teď nejspíš hoví ta holka, co si na mě ve třídě vždycky ukazovala prstem, nebo třeba kde bydlela naše otravná matikářka, co před dvěma rokama odešla do důchodu. Všichni tihle lidi si teď nejspíš užívali Vánoce v teple se svojí rodinou, v oknech jim hořely svíčky, no a... měli aspoň kam jít.

U nás doma byla tma - aspoň co jsem postřehla, když jsem kolem naposled procházela. Otec se nejspíš zase topil v alkoholu, ostatně jako snad každej den, a já neměla sebemenší chuť tam chodit a kazit si svátky. A to ani přesto, že pro mě prakticky nic moc neznamenaly.

A tak jsem skončila za svý poslední drobáky v autobuse, mířícím nejspíš do hlavního města. Nějak mě nepřekvapovalo, že jsem byla jedinej pasažér - to už jsem se spíš divila, že v tuhle dobu ještě vůbec nějakej autobus jel. Venku už byla tma nějakou chvíli, ale netroufala jsem si odhadovat, kolik hodin mohlo bejt. Ten řidič asi musel mít dost smutnej život.

Vystoupila jsem až na konečný, kterou se fakt ukázalo bejt nádraží hlavního města. Téměř okamžitě jsem na sebe natáhla bundu, kterou jsem si předtím v autobuse odvážně sundala - normálně jsem byla docela otužilá, ale tady mít o moc nepomohlo. Z potemnělý oblohy padaly vločky a sníh kolem nevypadal, že by se mu chtělo v nejbližší době roztát - muselo bejt určitě něco pod nulou.

Ani jsem nevěděla, kam vlastně jdu, jen jsem zamířila dál první ulicí, na kterou jsem narazila. V batohu mi cinkala lahev rumu, kterou jsem doma sebrala z tátových zásob - část mě se nesnášela za to, jak moc jsem mu začínala bejt podobná, ale tý druhý části to bylo vlastně celkem jedno. Nejspíš jsem byla v menším ohrožení, když jsem se napila já, než když se napil on a já byla poblíž.

Tady se přeci jenom městem couralo víc lidí než doma - povětšinou párečky nebo rodiče s dětma. Z oken byly občas slyšet vánoční koledy a za záclonama se míhaly siluety. Někde spěchali a zřejmě nestíhali, jinde si zase užívali pohody a klidu, myslím, že jsem zahlédla i jednu tančící dvojici. Fakt jsem jim to chtěla přát, fakt jo, vždyť byly Vánoce...

Jenom kdybych si teď nepřipadala tak sama.

Z obytný části města jsem se nějak dostala mezi obchody, který byly povětšinou pozavíraný. Kdo by se taky divil, že? Na jednu stránku to byla trochu úleva, protože jsem nemusela sledovat všechny ty rozsvícený okna, na tu druhou jsem si mezi těma tmavýma výlohama nepřipadala úplně bezpečně, takže jsem radši přidala do kroku. Sice jsem v tomhle ohledu měla docela velký ego a byla jsem přesvědčená, že bych se ubránila - nenosila jsem v kapse nůž jen tak pro srandu - ale zrovna pokoušet osud jsem neplánovala. Sníh mi křupal pod nohama, neotevřená flaška mi pořád cinkala v batohu a já jsem začínala přemýšlet, že bych to možná mohla konečně někde zakotvit.

Nakonec jsem skončila na tramvajový zastávce, kde jsem se aspoň mohla schovat před sněhem. Hodiny ukazovaly půl desátý večer, když jsem se konečně sesunula na lavičku a setřásla ze zad batoh.

S lahví jsem se rozhodla ještě chvíli počkat, místo toho jsem hrábla hlouběji do batohu. Pár kapesníků, nějaký mince, blok a vypsaná propiska, nějakej kousek drátu, o kterej jsem si málem přeřízla prst... ale jak se mi sakra povedlo si zapomenout cigarety?