Celou noc jsem sebou házel a převracel se, nejen kvůli tomu, že postel nebyla zrovna jedna z nejpohodlnějších, ale kvůli mým snům, tedy spíš nočním můrám. Pořád dokola se mi zdálo, že už uplynul rok a já nestihl zachránit toho, koho jsem zachránit měl. Co že jsem ho nezachránil, já ho ani nenašel. To mě na tom děsilo nejvíc. Co kdybych ho doopravdy nezachránil. Jáká je vlastně vůbec pravděpodobnost, že ho najdu, na světě jsou miliardy lídí, tak jak si mám být jistý, že je to ten člověk.
Z těchto myšlenek mě vyrušilo pípnutí telefonu. S rozespalýma očima jsem zamžoural na displej telefonu. Přes obrazovku svítílo jasně oznámení, že mi přišla zpráva. Otevřel jsem ji a matně poznal, že je od Justina.
nabidka porad plati, tak kdybys chtel stav se - J
Poslal mi i adresu, patro a číslo pokoje, ve kterém bydlel.
Rozhlédl jsem se a moje oči padly na druhou postel, kterou kvůli mě Alex odsunul od té mojí a teď na ní byli namačkaní oba dva. Kdyby ho Jack nedržel pevně kolem pasu, asi by Alex už dávno ležel na zemi. Oba dva hluboce spali, tak jsem se rozhodl je nebudit a jít se porozhlédnout.
S trochou štěstí bych ho mohl najít. Proč o něm vlastně mluvím jako o něm, vždyť nevím, jestli je to vůbec kluk. Mohl bych hledat miliony důvodů, ale je to jako kdyby mi srdce říkalo, že přesně ví, kdo to je. Nevím jak je to možné, ale je to tak.
Ještě naposledy jsem se ohlédl, abych se ujistil, že Alex s Jackem pořád spí. Potichu jsem se zasmál, když jsem viděl, do jaké pozice se dostali když jsem přemýšlel o tom neznámém.
Jack byl roztažený prakticky přes celou postel, jednu ruku a nohu měl přehozenou přes Alexe a div ho nevystrčil z postele.
Ještě než jsem odešel ven, potichu jsem přešel zpět ke své posteli a co nejtišeji to šlo ji přesunul zpátky k té jejich. Když jsem byl se svou prací spokojený, vyšel jsem ven a zavřel za sebou opatrně dveře.
Ani mi nedošlo, že byla ještě tma, buď bylo tedy ještě brzo ráno, anebo se tu rozednívá později. Podíval jsem se na telefon a ten mi oznámil, že za tři minuty budou čtyři hodiny ráno.
Proc mi pises ve ctyri rano? -K
Napsal jsem mu a zprávu odeslal. Skoro okamžitě mi přišla odpověď.
Nemoh jsem spat -J
To si nemohl najít nějakou jinou činnost? Například takovou, která nezahrnuje probouzení mě ve čtyři ráno? No teď už mu to nemá cenu vyčítat, tak jako tak bych asi už znova neusnul.
Budu o tom premejslet - K
Napsal jsem mu rychle. Mobil jsem schoval do kapsy džín a rukávy mikiny, kterou jsem měl pod bundou jsem stáhl dolů co nejvíc to šlo, takže mi sahaly přes celé dlaně a končily kousek nad konečky prstů, kterýma jsem je pevně držel na místě.
Od pusy mi šly mrazivé obláčky a já je chvíli jen tak pozoroval, jak se rozplývají a mísí s okolním vzduchem. Na nebi stále jasně svítily hvězdy a měsíc a sem tam se ozval zvuk přijíždějícího nebo odjíždějícího vlaku, což znamenalo, že tu někde musí být vlakové nádraží.
Něco uvnitř mě, možná instinkt, možná ne, mě k tomu nádraží táhlo. Když by mi přálo štěstí, mohl bych tam najít nějakou značku, nějaké znamení, které by mi poradilo, kde hledat.
Navíc, nemám co ztratit a pochybuju, že by se v tuhle hodinu po nádraží někdo toulal. Možná bych se mohl pokusit zjistit, jestli mi třeba nezbyly aspoň nějaké nadpřirozené síly. Silně o tom pochybuju, ale za zkoušku nic nedám.
Nádraží jsem našel docela snadno, stačilo následovat hluk a řinčení vlaků. Ani to nebylo tak daleko a jak jsem čekal, na nádraží bylo úplně mrtvo.
Vlastně, skoro mrtvo. Několik metrů ode mně stál u kolejí kluk. V mírném světle lamp obklopujících nádraží jsem rozpoznal delší mírně vlnité vlasy.
Můj žaludek se z ničeho nic začal svírat a různě otáčet, skoro jako by dělal kotrmelce. Moje mysl na mě křičela "To je on". Bylo to ale možné? To mi vůbec nesedí, proč zrovna on? Vždyť je to jen nevinný člověk, co čeká na vlak. Jako na povel se z dálky vyřítil vlak. Už jsem se chtěl otočit a jít pryč, hledat toho pravého 'jeho', když vtom ten kluk udělal nepatrný krok vpřed.
Chvíli mi to trvalo, ale pak mi všechna kolečka zapadla dohromady. Jako kdyby mi šlo o život jsem vyběhl směrem k němu. Vlak se nebezpečně blížil a ten kluk se zase přibližoval směrem k vlaku. Vlak už byl téměř před námi a vsadím se, že ten kluk by už byl dávno mrtvý, kdybych se na něj nevrhl a nepřimáčkl ho na zem a tím mu nezabránil udělat největší chybu svého života.
Bez dechu jsem se mu díval přímo do očí, jako bych najednou zamrzl v čase. Ať jsem chtěl nebo ne, nebyl jsem se schopný od jeho obličeje odtrhnout. Být dokonalejší snad ani nebylo možné. Jeho krása mě natolik ohromila, že jsem si ani nevšiml pěsti, která mířila přímu na můj obličej. Ani jsem se nenadál a už jsem ležel na zemi vedle něj. Opatrně jsem si sáhl na oko a okamžitě jsem toho zalitoval. Projela mi jím neskutečná bolest. Jako anděl jsem na tohle nebyl zvyklý, už jen z důvodu, že v nebi nikdo neměl důvod někoho mlátit.
,,Ty debile, proč jsi to udělal?" zakřičel na mě ten, co jsem mu právě zachránil život. Jen jsem na něj tupě zíral a snažil se dát si dohromady, co se právě stalo. ,,Proč jsi mě nenechal umřít?" zakřičel znova. Neměl jsem slov. ,,Tak odpověz mi sakra," řekl teď už malinko klidněji.
,,Promiň, já jsem nevěděl, netušil jsem že, prostě promiň, vůbec jsem-" zarazil jsem se. ,,Proč se ti vlastně omlouvám? Právě jsem ti zachránil život," řekl jsem a on se ušklíbl.
,,Tomuhle ty říkáš záchrana? Kdybys mě nechal jít, to by byla záchrana. Teď budu muset čekat hodinu na další vlak," řekl otráveně, zvedl se ze země a otočil se ke mně zády. Rychle jsem se zvedl taky a popadl ho za rameno. Otočil jsem ho čelem k sobě a podíval se mu znova do očí.
,,Vážně to chceš? Vážně si chceš vzít život? Myslíš, že ti to pomůže? Že se ti uleví?" zeptal jsem se ho.
,,Já, já nevím. Myslel jsem že jo, ale teď, teď už si nejsem tak jistý, já nevím co mám dělat, prosím, pomož mi, já nevím co mám dělat," řekl mi a z očí mu vytryskly slzy.
Opatrně, tak abych ho nevyděsil, jsem mu lehce položil ruce kolem pasu a přitáhl ho k sobě. Nejdřív váhal, ale jeho ruce si nakonec váhavě našly cestu kolem mého krku. Obličej mi zabořil do krku a já cítil, jak mi po něm stékají jeho slzy.
,,To bude v pořádku, všechno bude v pořádku," šeptal jsem mu do ucha pořád dokola, dokud se neuklidnil a neodtáhl se ode mně.
,,Jsem Kellin, mimochodem," řekl jsem a on se lehce zasmál.
,,Vic," řekl on a podíval se do země.
,,Proč se nejdeme někam projít, třeba bys mi to mohl všechno vysvětlit," nabídl jsem a on přikývl. Natáhl jsem k němu ruku a on se na ní chvíli díval. Pak svou dlaň nejistě položil na mojí a já jí sevřel tak pevně, jak to šlo.
[Obrázek je Vic Fuentes :3]
