Kellin
Pomalu jsem otevřel oči a okamžitě mě rozbolela hlava. Popadl jsem se za ní a zabručel. Lusknul jsem prsty, předpokládajíc že bolest zmízí, ale jak jsem později stihl zjistit, vyhoštění z nebe znamená nejen ztrátu křídel, ale i všech mých nadpozemských schopností, díky kterým se mi dařilo posledních sto let přežívat.
Když jsem se po delší chvíli rozkoukal zjistil jsem, že jsem se ocitl v tmavé uličce, jejíž stěny byly porostlé od jejího samého začátku až nahoru tmavě zeleně vyhlížejícím břečťanem.
Vrátily se mi všechny vzpomínky na včerejší den, nebo snad večer? Nevím. Což mě přivádí k otázce, jak dlouho už tady sedím a proč si mě nikdo nevšiml. Projela mnou zima a já se zachumlal do bundy, která sice moc tepla nevydala, ale i tak to bylo lepší než předtím.
,,Co tam děláš?" dolehla ke mně ozvěna a já otočil hlavu jejím směrem. V matném světle problikávající lampy stála klučičí postava. Zvedl jsem se a ruce si oklepal o černé džíny, pomalu kráčejíc směrem k němu.
,,Já nevím jak jsem se sem dostal," řekl jsem napůl po pravdě. On se jen ušklíbnul a pobaveně si mě změřil od hlavy k patě.
,,Tos toho musel včera hodně vypít, když ani nevíš jak jses sem dostal," řekl s pořád stejně pobaveným podtónem v hlase.
,,Včera?" zeptal jsem a nechápavě pokrčil obočí.
,,Jo, včera. Nebo tys snad nebyl včera u Oliho? Kámo, tam byla snad půlka školy, není možný, že bys tam nebyl," řekl a já pochopil. On si asi myslí, že jsen odtud. ,,Jak se vůbec jmenuješ? Nemyslím si, že jsem tě tu někdy viděl," řekl a teď byl s nechápavým výrazem na řadě on.
,,Kellin," řekl jsem jednoduše.
,,Dál?" zeptal se a já zase nechápavě nakrčil obočí. ,,Tvoje příjmení," dodal a protočil očima, dávajíc mi tím najevo, že si o mě myslel, že jsem naprostý idiot.
,,Quinn," odpověděl jsem a on se zamyslel.
,,Quinn, to mi něco říká říká," řekl si spíš pro sebe. ,,Quinn, Quinn, Quinn," opakoval si mé příjmení pořád dokola, zřejmě se snažíc přijít na to, kde ho už slyšel. ,,Nežili tu tví předci? Slyšel jsem nějakou legendu o klukovi s tvým jménem, už je to dávno, ale prý jednou prostě zmizel, prostě puf, a byl pryč. Jeho rodiče to prý nevydrželi a odstěhovali se pryč" řekl mi a já se v duchu zasmál. Takže takhle si lidé vysvětlovali mé zmizení? Prostě puf a nikdo mě už neviděl? Ani po těch sto letech mě nejspíš nepřestane udivovat lidská hloupost.
Ale neurážím tím vlastně teď sám sebe? Prakticky jsem teď taky člověk.
,,Možná že žili, ale nevím to jistě," řekl jsem mu a on jen pokrčil rameny.
,,Něměl bys jít domů?" zeptal se mě a já začal přemýšlet, kam mám jít.
,,Nemám domov," řekl jsem trochu nejistě.
,,Aha. Kdybys chtěl, na koleji bydlím sám, určitě bych tě tam nějak zvládl propašovat," navrhl.
,,Normálně zveš lidi, které jsi sotva poznal k sobě na kolej?" zeptal jsem se trochu nevěřícně.
,,Normálně ne, ale ty máš něco do sebe. Zdá se mi, že my dva bychom byli skvělí kamarádi," řekl a zaculil se.
,,Ne díky, je to od tebe sice milé, ale nechci otravovat," řekl jsem mu a jeho úsměv poklesl.
,,Dobře," řekl bez emocí. ,,Máš mobil?" zeptal se hned na to a já zašátral po kapsách. Někde tady přece musí být, myslel jsem si a hned na to ho vylovil ze zadní kapsy, svůj starý ale nepoškozený Iphone. Co, myslíte si snad, že my andělé jsme nějací zaostalí stařečci, co neznají moderní techniku? Podal jsem mu ho a on si hned našel kontakty a uložil mi tam své číslo. Hned na to si sám sobě zavolal a uložil si mé číslo do svého telefonu. Podal mi ho zpátky a já pokývnul hlavou v poděkování.
