Černý vrch

Ráno, jak se patří (prolog)

Vstávám a opět prší, milé to podzimní probuzení. Za okny stále tma, stromky na ulici se ohýbají až k zemi. A v tomhle mám jít do školy, hezký no. Scházím dolů po schodech a už vidím, jak mamka zase nestíhá. „Mami? Nepotřebuješ nějak pomoc?" mamka se na mě divně podívá a odsekne „A nemáš ty být za 10 minut u školy?" já se jen otočím a řeknu „Dneska je venku hnusně, strašně fouká a prší. Nechceš mě tam hodit?" to se na mě už jen křivě podívá a zabouchne za sebou. „Takže ne." Tak čekala jsem to i horší, co si budem. Poslední dobou jsem trochu rozhádaná, ve škole to se mnou jde z kopce, a to není dobrý. Obléknu se a už mám jen 7 minut, dneska budu muset přidat trochu rychlosti.

Asi bych vám měla říct o tom kdo vlastně jsem. Jsem 16 letá dívčina z Příboru. Ano slyšíte dobře, naše město se jmenuje Příbor. Jménem Rebeka Heřmanová, ale většina lidí mi říká Rebelka. Protože jdu prej proti proudu, ne já mám jen svůj názor a trendy mě moc nelákaj. Jako holky ve škole v tom viděj budoucnost, já ne. Taky nejsem nějak pěkná, sama sobě se nelíbím, ale bejt tou „perfektní" je taky na nic. V Příborech nežiju nějak dlouho, stěhovali jsme se po tom, co táta utek někam na Ukrajinu za „prací" ale podle mě to byla ta napíchaná borečka. Mamku to srazilo na kolena, zpátky na nohy ji pomáhala teta Alena a já no, taky to nebylo nejlepší. Nám oběma táta chybí, ale to že odešel od mamky mě štve, protože ta kráva no ble... Chodím na školu do Heřmanova (shoda mého jména a města, Taky jsem ze začátku dostávala dost divný pohledy od učitelů, ale tak co, každej se nějak jmenuje.), dojíždím a poslední dobou nestíhám vstávat včas. Nemám moc kamarádů, a ani bych je za kamarády nepovažovala. Martina je pěkně namyšlená, Ludmila je šprt největšího kalibru. A z kluků mi nesedne ani jeden, jsou namyšlení, a hlavně to jsou takový idioti. Posledně se nám rozpadla tabule a o chemii vybuchl nějakej „elixír" podle nich.

Za tu dobu, co vám tu vyprávím o sobě jsem v tom prudkým dešti a hrozným větru došla k zastávce. V dáli vidím, jak mi ujel bus, paráda. Takže i dnes budu muset na tu hroznou stezku mezi městy. A pokud se ptáte, proč nechodím do Příboru na školu, tak ta je pro ty, co jsou mega šprti. A nás normální žáky tam nechtěj, prej jsme moc blbý. Ale bez rychlejší chůze dnes opravdu nestíhám ani na osmou. A to že v osm začíná hodina. Stezka vede takovým parčíkem, pak přes místní potok (Který má léčivé účinky. Asi takový jako, když vám řeknu že Cola je zdravější jak voda), lesíkem plným feťáků. Proto tudy nechodím ráda, ani za světla natož po tmě. Ale dneska mi nic jiného opravdu nezbývá, jít po hlavní je sebevražda...kašlu na to, hlavní sežer si mě. 

Je 7:45 teď otevírají školu a já v tomhle počasí jdu po tmě, po hlavní mezi městy. Je to nejrychlejší a za mě bezpečnější než stezka, ale pořád vražda. Ještě že to není do kopce, to bych nedala. Už je světlo, vítr neustupuje a déšť se trochu uklidnil. Což je stejně jedno, jsem už stejně promáchaná skrz na skrz. Ceduli Heřmanov míjím teď, a ještě to je kus, časově na tom jsem asi tak, že budu muset do toho centra běžet. Běhat s deštníkem... Přiběhla jsem k první odbočce, kde mě nějakej šulin málem zajel. Ukazoval na mě cosi, zařvala jsem na něj, že je kretén a pokračovala. 

U školy jsem byla akorát včas, školník zrovna koukal do schránky ubrány. Teď se jen proplížím za ním, aby si mě nevšimnul a nezapsal na listinu těch co jdou pozdě. Jako myš jsem došla ke vchodu, tam vešla do šaten zahodila deštník, mokrou bundu a boty do skříňky. Teď rychle do třídy...