Mohlo být něco kolem druhé hodiny ranní, když jsem po chodbě zaslechl běžet mladého pána. Jak se kroky blížily, zvuk zesiloval a mohutněl. Ještě pár nárazů útlých nohou o tvrdou, chladnou zem a rozletěly se dveře. Hned je zvrátil na druhou stranu a ještě než hlasitě práskly a ozvěna se rozlehla po celém domě, skočil za mnou do postele. Byl celý rozklepaný, ruce se mu třásly a když kolem mne s těžkými nádechy omotal dětské, bílé paže a přitiskl se ke mně, cítil jsem, jak rychle mu buší srdce. Byl to snad zlý sen, jenž vyhnal mého pána z lože?
,,Claude," zakňučel a stiskl mne ještě pevněji. Chtěl snad ještě něco dodat, ale proud slz mu to nedovolil. Zabořil do mé hrudi své plavé vlasy a otíral se o mou košili jako malé štěně. Nechal jsem ho. Brzy už krůpěje prosákly mou košilí. Trochu studily.
,,Claude, slib mi, že se mnou budeš navždy."
,,Dozajisté. Your Highness."
Když se jeho dech uklidnil, zavrtěl se, odkryl peřinu a pomalu spustil obě nohy dolů. Visely tam nejdřív bezvládně, potom svěšenou hlavu pozvedl a zakýval nohama. Usmál se, ale z jeho výrazu bylo zřejmé, že štěstí není to, co právě cítí. Oddával se podivuhodnému stavu mezi rozjímáním a výbuchem tisíce emocí. Poskytoval mi pohled na svá záda krytá černou noční košilí, která se všemožně krabatila podle křivek jeho těla. Po krátké chvíli vstal a udělal pár kroků po mé komnatě, nejdříve zjevně bez cíle, potom rázně a sebevědomě k oknu.
,,Claude," řekl. Mé jméno ve mně nevzbudilo nijak bouřlivou reakci.
,,Ano?"
Nic neříkal.
,,Můj pane?"
Natáhl ruku k těžkým modrozlatým závěsům. Rukáv mu spadnul až k loktu a jak si stoupnul na špičky, košile odkryla celá jeho stehna. Do komnaty proniklo trochu měsíčního svitu. Otevřel okno dokořán. Dovnitř zavanul vlhký noční vzduch. Vzepřel se a vyskočil na okno. Seděl tam s jednou nohou nataženou a druhou lenivě se pohupující uvnitř místnosti. Díval se z okna. Jemně poprchávalo. Rytmické bubnování kapiček ho nejspíš konejšilo, jelikož se sesunul o něco níž a hlavu položil na rám okna.
,,Claude, chtěl jsi někdy něco tak moc, že bys proto zemřel?"
Tato otázka mne zaskočila.
,,Nejsem si jist, můj pane. Proč se ptáte?"
,,Proč se ptám? Není ti to jasné, Claude?!" seskočil z okna a rozběhl se ke mně. ,,Máš pořád jeden jediný výraz," povídá rozhořčeně. ,,Už... Už mne to unavuje. Jedno a to samé, každý den. Každé ráno slyším ta samá slova. Už je to celé ohrané. Můj svět je tak jednotvárný. Je plný chmurné monotónosti. Nařizuji ti," řekl a sevřel přitom pěst, ,,Abys mne hned teď vzal ven. Chci vidět něco, co jsem ještě neviděl. Chci se koupat v bledém svitu luny."Chvíli jsem na svého pána jen mlčky prázdně hleděl, avšak po chvíli, když jeho hlava klesla ještě níže k zemi než dříve byla a oči, v kterých se tvořily slzy, mu zakryly zlaté vlasy, usoudil jsem, že je čas na odpověď.,,Zajisté." To jediné slovo se rozlehlo místností a jakmile utichlo, stál jsem už vedle svého pána a bral ho do náruče. Po jeho tváři se rozlil lehký úsměv, já však necítil nic. Jak zvláštní...Šel jsem tak s jeho nehybným tělem chodbou, co krok to echo po celém panství. Klap.Klap.Klap.Otvírám dveře a opět cítím ten vzduch typický pro noci během konce léta. Vlahý, ale zároveň blížící se sychravému podzimu. Mého pána nejspíš studený vzduch uhodil, zachumlal se totiž znovu do mé košile, nyní ovšem necítím ani neslyším pláč. Jak...zvláštní...Nohou se můj pán dobývá dolů. Pouštím ho, jen tak opatrně aby neupadl na tvrdou zem, ale dost lhostejně na to, abych ho nemusel podpírat ani o vteřinu déle. Když ovšem pohledem sjedu dolů, nalézám ho u svých nohou, nikoli na jeho vlastních a tak mu náležitě, jak se u komorníka sluší a patří, pomohu vstát. Všímám si přitom pár pohmožděnin na jeho lýtkách a kolenou, jedna krvácí. Pokledknu tedy před něj a hodlám mu zranění ošetřit, on mě ale odstrkuje pryč a vyráží ven a po schodech dolů. Vítr si pohrává s jeho košilí. Stojí zády ke mně.Pozvedá ruce vzhůru k nebi a chytá do nich kapky deště, v tom udeří blesk a hrom a on se rozeběhne k jezírku a nabírá z něj rukama vodu. Z dálky slyším jeho smích. Je to ten nejsmutnější smích, co jsem kdy slyšel. ,,Claude, okamžitě pojď sem!" vykřikne a já plním jeho příkaz.,,Vem si mou duši!" Přiběhne ke mně.,,Vezmi si moji duši. Vezmi si ji." Dívá se na mě svýma bledě modrýma očima. Prosí.,,Claude!!!!" Brečí. Jeho slzy dopadají na mou noční košili a dvě pomněnkové oči stále prosí.,,Nemohu." odpovím.,,Claude, udělám cokoli. Už nechci to, co jsem chtěl dříve. Chci... Chci jen jedno a to mít nemohu ani s tvou pomocí, s pomocí démona. Ani peklo mi nepomůže ke štěstí, tvůj kontrakt tedy končí." Neoblomný. Stále se mne snaží přesvědčit.,,Nemohu. Naše smlouva ještě nedosáhla cíle.",,Není možné dosáhnout cíle, Claude, je to...." Po tvářích se mu řinou hořké slzy. ,,Je to zbytečné."Nemohu už dál odolávat. Jeho krev voní tak dobře a teď v něm dokonce vře. Kdyby mohla, piští, jako konvice. Můj pán a jeho pocity, to vše je neodolatelné a nemůžu prostě čekat dál. Ta duše, která v něm tolik vytrpěla bude velmi chutný hlavní chod. Vím, co říká Michaelis, že čím déle čeká, tím lepší a uspokojivější je jeho večeře, ale já nedovedu dále čekat. Lačnil jsem příliš dlouho.,,Vem si ji!!" Zakřičí naposledy Alois Trancy.,,Yes, your highness." Pronesu, zatímco se skláním nad svou obětí.
