Milý Deníčku

první a poslední část-1315 slov

Milý deníčku, můj život je nádherný, jiný být ani nemohl. Dnes jsem si jela na svém růžovém kole pro zmrzlinu s úsměvem na rtech .....ach co to píšu? Můj život není vůbec takový jak jsem napsala. Vlastně si tě ani nechci psát. Nechci si psát nějaký hloupý deník. Doporučil mi tě můj psycholog a mý rodiče, spolu s mým starším bratrem Lukem, mě do toho donutili.
Prý že když napíšu vše, co se mi kdy stalo, odpoutám se tím od minulosti a budu moct začít od začátku. Já tomu nevěřím. Ale abych rodičům udělala radost, jsem deník převzala se slovy: ,, Dobře, dám tomu šanci." Popravdě? Žádnou šanci nemáš. Ale když jsem to slíbila, tak to splním. Vraťme se tedy o 5 let dříve.

18.3. 2011

Jako každé ráno mě vzbudil Luke, klepající na mé dveře od pokoje a přitom křičel přes celý dům: ,, Bell, no tak honem! Chceš zase přijít pozdě?." ,, No jo, už jdu!" zakřičela jsem zpět. Se slovy jsem vstala z postele a vydala se do mé osobní koupelny. Když jsem se upravila, jen jsem vzala svou školní tašku a už vyběhla z domu. Zamířila jsem hned k autu na okraji silnice. V něm už seděl můj starší bratr, který si upravoval vlasy ve zpětném zrcátku.

Hned co jsme dojeli ke škole, jsme se každý vydali svou cestou do učebny. Mě je totiž 14 a bráchovi 16, takže nemáme úplně stejný rozvrh. Logicky. Školní den proběhl jako každý jiný a já už vycházela ze školy, ale jsem dostala nápad. Domů se projdu. Se svým nápadem jsem se svěřila i Lukovi, který souhlasil. Teda souhlasil jen protože, podle jeho slov stejně jede ještě za kamarády. Jasně za kamarády.

Šla jsem si po chodníku na kraji ulice, která míří k našemu domu, když vedle mě zastavilo černé velké auta. Z auta vylezli dva muži v černém oblečení a s prázdným pohled. Dostala jsem strach. Proto jsem taky chtěla hned utéct, ale než jsem stihla udělat jediný krok, dali mi nějaký pytel přes hlavu, svázali ruce a hodili do auta.

Jeli jsme docela dlouho a já hned první dvě minuty řvala a pištěla. Nejspíš jim to vadilo, a proto mi sundali pytel, dali velkou lepící pásku přes pusu a pytel zase dali na mou hlavu. Když jsme konečně zastavili, hned mě z auta někdo vytáhl. Posadili mě na židli. Jak nohy, tak i ruce přivázali k židli na které jsem seděla. Nemohla jsem se ani hnout.

Strhli mi pytel z hlavy a mě se naskytl krásný pohled na hlaveň pistole Glock 23. Na mou hlavu mířil muž v černém obleku. Vypadal až moc klidně a elegantně na to že má v ruce zbraň a míří mi mezi oči. Kolem nás stálo asi dalších 10 mužů, ale ti nevypadali tak důležitě jako tento. Chtěla jsem začít křičet, ale nešlo to, jen jsem foukala vzduch na pásku na mých ústech.

Muž ke mně přistoupil a strhl pásku rychlým pohybem ruky. ,,Kde to je?!" začal se hned muž ptát klidným hlasem. ,,Já-já nevím o čem to mluvíte" odpověděla jsem roztřeseným hlasem. ,,Ale víš, moc dobře víš o čem mluvím!" řekl muž a každých dalším slovem rudl v obličeji jako rajče a jeho hlas zněl rozzlobeněji. ,,Já opravdu nevím! Tak řekněte, co po mě chcete," vzlykla jsem. ,,Mluvím přece o vědeckém pokusu tvých rodičů holko hloupá," mávl rukou na skupinku mužů. Ti se rozešli směrem ke mně. Rozvázali mě a odvedli někam dál od místa, kde jsem do teď vedla velmi zvláštní rozhovor s mužem v obleku.

Vedli mě nějakou betonovou chodbou dál do budovy. Nyní jsem si totiž uvědomila že se nacházíme nějaké staré, ne moc udržované budově. Muž vedle mě otevřel dveře ke kterým jsme právě přišli. Za dveřmi se nacházely prudké schody vedoucí dolů. Po slezení schodů jsme se ocitli nejspíše v nějakém sklepě. Velmi studeném a vlhkém sklepě. Muž otevřel mřížované dveře a odhodil mě do místnosti. Až muž mřížované dveře zavřel, otočil se a vydal se k východu.

Já se v této chvíli ocitla sama v chladné místnosti s malou postelí a stolem spolu s židlí. Já ale ani jeden z nábytků nevyužila a došla do rohu místnosti. Tam jsem se zády opřela o stěnu a sesunula se k zemi. Kolena jsem si přitáhla k bradě a začala přemýšlet. Ne nad tím kde to jsem, nebo kdo jsou ti lidé. Ne, má jediná myšlenka se týkala slov, které z úst vypustil muž v obleku. Vědecký pokus mých rodičů. Větší blbost jsem opravdu nikdy neslyšela. A důvod je jasný. Mý rodiče nejsou žádní vědci a ani žádné takové lidi neznají. Má matka pracuje v obchodě s oblečením, a můj otec je manažerem toho samého obchodu. Tohle byla poslední myšlenka na kterou jsem myslela 18.3. 2011 než jsem upadla do říše snů. Nebo snad nočních můr?

23.7. 2014

Už to byli tři roky. Tři roky každodenního mučení a odpovídání na otázky na které stejně neznám odpověď. Bylo něco kolem šesté hodiny večer když jsem se chystala jít odpočinout do malé postýlky v mé cele. Kolik je hodin jsem poznala díky malému okýnku s mřížemi, které zde za můj pobyt přibylo. Když jsem už seděla na posteli z budovy nade mnou se ozývali hlasité rány, výkřiky a výstřely zbraní. Ozvala se jedna z nejhlasitějších ran a strop nad mou hlavou se začal rozpadat. Jediné co už si pamatuji, je pohled na padající kusy cihel přímo na mou hlavu.

Probudila jsem se v nemocnici. Byla jsem obklopena různými doktory, sestřičkami, léky, ale hlavně mou rodinou. Byl to úžasný pocit je viděl po tak dlouhé době. Dlouhé době a velkém utrpení, které jsem si za ty tři roky prožila.

Na nemocničním pokoji jsem osaměla a já si konečně mohla pořádně prohlédnout jak to všechno přežilo mé tělo.

Každý kousek mého těla byl od modřin, ať nových či starších, odřenin a řezných ran. Kolem hlavy jsem měla omotaný bílý obvaz a nad levým obočím zalepenou malou tržnou ránu.

Asi týden jsem jen tak ležela na nemocničním pokoji a užívala společnost mé rodiny. Ale jak jsem řekla, byl to asi jen týden. Další dny za mnou začali chodit policisté nebo různí psychologové nebo psycholožky. Všichni se mě ovšem neptali na nic jiného než co se stalo. Policistům jsem vše řekla, ale s psychologem jsem odmítala spolupracovat. Po pár dnech to vzdali a už za mnou nepřišli.

Když mě konečně propustili z nemocnice domů, moc velký rozdíl to nebyl. Mamka mě nepustila z mého pokoje nikam jinam než na záchod. Fakt otrava. Neustále jsem ji opakovala že je mi fajn, a že budu v pořádku, ale ta mi jen odpověděla: ,, Já vím že nechceš, abychom si dělali starosti, ale nech nám ti pomoct." Vždy jsem nad tím v duchu jen protočila očima, ale měla pravdu. Říkala jsem že je mi fajn jen aby si nedělali starosti, ale mně není fajn. Unesli mě a mučili tři roky. Mám právo na to, abych se neusmívala na všechny okolo a nedělala jak je svět úžasný. Nakonec jsem toto přiznala i rodičům a oni hned pod mým souhlasem zavolali psychologovi. Ten by mi měl vše pomoct přijmout a nechat to jít.

K tomuto psychologovi chodím dva roky. Nikdy jsem tomu nedávala velké naděje a doktorovi nevěřila. A to nás přivádí zase do této chvíle.

6. listopad 2016. Mé devatenáctileté já sedí u psacího stolu v pokoji a píše do deníku o své minulosti.

To že mi doktor celé ty dva roky nedokázal pomoct, byla asi moje chyba. Nevěřila jsem že by se mohlo stát že by jsem vše hodila za hlavu a šla dál. Taky proto mi nejspíš dal za úkol to vše napsat do deníku. Ale to mi spíše připadá jako jen další věc co mi to může připomenout. Někdy možná dokážu jít dál a vše hodin za hlavu. Ale ne teď, ještě nejsem připravená, ještě to nedokážu. ,,Bello, večeře!" už mě volá mamka k večeři, musím jít. Říká se deníčku ahoj? Asi ano takže, ahoj deníčku zase někdy. Nebo radši ani ne.