Vždyť Moje Srdce Skryto Je V Tvé Kráse

22

Jak příjemné bylo, když do jeho tváře prudce narazil chladivý večerní vzduch. V jeho hlavě třeštělo z dlouhosáhlých nesmyslných rozhovorů dnešních hostů s jeho nejdražšími rodiči. Konečně ho propustili z toho stupidního mučení a on si mohl rychle do svého pokoje odskočit pro knížku a vlněnou deku a vydat se do zahrad.

Dnes byla obzvláště příjemná noc. Začátek podzimu, skoro bezvětří, pár hodin po dešti... Člověk měl až chuť se vznášet v klidné atmosféře. Stromy a květiny zahalené v temnu působili živě, skoro by jednoho přivedli k paranoie, ale zrzavý mladík byl klidný. Se svíčkou a výtiskem Shakespearových sonetů se vydal ke svému nejmilovanějšímu ze stromů.

Pod podrážkami kožených bot mu křupal písek a kamení. Na obličeji se mu objevil spokojený úsměv, když spatřil onen věkovitý listnáč. Ujištění, že tu stále stojí. Nikam odejít nemohl, nemohl ani jen tak zmizet, či být bez jeho vědomí pokácen, ale bylo jednoduše krásné ho znovu vidět, obklopeného černou nocí.

Menší svícen položil do již dříve vytvořeného důlku, pohodlně se zády opřel o kmen a přikrytý sáhl po knize. Nevěřil v žádnou vyšší energii, nebyl ani animista, ale prastará dřevina mu dodávala jistotu a pohodlí.

To ale netušil, co se odehrává nad ním, mezi šumícími listy.

Lehce zmatený hnědoočko tu seděl už skoro hodinu a jen hleděl na hvězdy. Přemýšlel nad tím, jak by jim chtěl rozumět, ale zároveň jak je krásné o nich nevědět vše, protože jeden může zapojit svou představivost a zaměstnat za dlouhých večerů svou mysl.

Před pár dny sem přijel za svým stárnoucím strýčkem, jenž zde byl již dlouhé roky zaměstnán. Sám si musí začít hledat zaměstnání a popřemýšlet o budoucnosti. Třeba- třeba by je mohl zaujmout svými schopnostmi a nechali by si ho tu. Měl by nějakou jistotu. Ale vlastně ještě sám netušil, co chce.

Tenhle krásný strom se mu zamlouval už od doby, kdy ho poprvé spatřil, ale zatím neměl čas se na něj pořádně podívat. Až dodnes. Konečně se mu naskytla příležitost prodrápat se jeho větvemi co nejvýše to šlo a přemýšlet o všem, o čem potřeboval.

Nečekal však tohoto návštěvníka. Věděl, že to byl jeden z dědiců tohoto panství, ale netušil, jak by se mohl jmenovat. Nikdy se o ně nezajímal. Vždy všemi těmito nechutnými zbohatlíky opovrhoval. Někteří byli horší, někteří lepší, ale nikdy se ještě neobjevil nikdo, kdo by jeho názor na celou tuto společenskou vrstvu změnil. Nakonec si uvědomil, že nemá smysl se proti nim vzpouzet. Prostě mu byli jedno a raději si hleděl svého.
Tenhle byl ale ještě mladý. Mohl být tak stejně starý jako on. Ve tmě toho nebylo moc vidět, ale malý plamen mu prozradil alespoň rysy v obličeji a barvu vlasů neznámého spolu se základními tvary postavy.

Snažil se při svém pozorování, teď se přesunula jeho pozornost ze zářících vesmírných těles na něco trochu jiného, být co nejvíce potichu. Nechtělo se mu pryč, a pak už bylo pozdě. Nechtěl ani vědět, co by mu udělal, kdyby se dozvěděl, že tam je. V těchto hodinách, potajmu ho pozorující.

Naštěstí vypadal dost zabrán ve svých myšlenkách a stránkách s koženou vazbou. Docela by ho zajímalo, co to je. Číst uměl, ale neměl moc velký přístup ke kvalitní literatuře. Možná by mohl zkusit přemluvit strýčka, aby mu tu něco sehnal.

Bylo zvláštní, že se sem někdo vydal takto pozdě. Že by byl i tento, jak vypozoroval, zrzek unaven každodenním životem v luxusu a potřeboval si odpočinout od všeho toho shonu? Přeci jenom ještě nemusel být tak zkažený, ne? Navíc, časy se měnily a on nemusel být zachmuřený skrblík jako oni.