Nejsme sami (Fred Weasley, George Weasley)

Velikonoční prázdniny

Ode dne posledního napadení uběhli bezmála čtyři měsíce a všichni studenti tak byli přesvědčeni, že už jim žádné nebezpečí nehrozí. Spousta lidí kteří doteď obviňovali Harryho Pottera se k němu začala chovat jako dříve. Celá škola začala působit normálním a bezpečným dojmem jako všechny předešlé roky. 

O Velikonočních prázdninách, přesněji čtvrtého dubna si Jessica dopřála odpočinek celé odpoledne, když už měla ty narozeniny. Společně s Cedrikem, Thomasem a Terrym je oslavili ve společenské místnosti Nebelvíru a k Jessici údivu Fred s Georgem pomohli s výzdobou. Zřejmě jí chtěli zpříjemnit její první narozeniny bez sestry, když si to co se stalo Fred stále dával za vinu. Nebo to možná bylo proto, že se jí dvakrát během oslavy pokusili přemluvit, aby jí mohli říci na co přišli. Ona si však prozatím vždy našla nějakou výmluvu proč nebýt v jejich přítomnosti. Cedric, Thomas a Terry ji dárek nepředali, ale slíbili že pro ni i pro Anne mají něco připravené a předají jim to až se k nim její sestra opět vrátí.

Všichni žáci druhého ročníku si rovněž o Velikonocích měli vybrat předměty které budou další rok navštěvovat. Jessice s výběrem pomáhal Terry Boot a společně našli předměty které by je mohli bavit a zároveň na které by mohli chodit společně. Rozvrhy se snažili vymyslet i tak aby jim ladili s rozvrhem Cedrika a Thomase. Na konci prázdnin byli s výběrem velmi spokojení.

Jak se blížilo Famfrpálové utkání proti Mrzimoru, Oliver Wood trval na tom aby trénovali každý den po večeři, a tak se Jessica vracela pozdě večer unavená, zpocená a bez hotových úkolů. Na zápas se těšila a to i když se jedná o utkání týmu Nebelvíru proti týmu jejího nejlepšího kamaráda. Nikdy by to před ním neřekla, ale bylo jasné že bude fandit své koleji. Den před zápasem se Harry po boku s Ronem a Jessicou  vracel do Nebelvírské věže a s údivem zjistil, že jim někdo rozházel celý pokoj.

Famfrpálové utkání se bohužel i přes nejlepší počasí nekonalo. Profesorka McGonagallová těšně před zahájením zápasu přišla na hřiště a oznámila, že se zápas ruší. Později se všichni dozvěděli, že byla napadena Nebelvírská studentka Hermiona Grangerová. Jessicu to dost zasáhlo, i když se s Hermionou nebavila každý den a nesvěřovala se jí s tajemstvími, stále ji měla ráda. V Nebelvírské věži toho večera panovala pochmurná atmosféra. Byl napaden už třetí student Nebelvíru a samo sebou nikdo nechtěl být dalším. Spousta lidí se snažila najít v napadeních logiku, to však nebylo možné, protože Anne nebyla mudlovského původu. Seamus Finnigan tak přišel s teorií, že se tam Anne ocitla jen náhodou, a útočník ji tak nemohl nechat odejít jako svědka. V podstatě to samé, co si myslela i Jess.

Druhý den ráno se celá škola dozvěděla o odvolání ředitele Brumbála z funkce a odvedení Hagrida, jejich hajného do Azkabanu za obvinění že spáchal všechny ty pokusy o vraždy. Místo ředitele prozatím zaujala profesorka McGonagallová jakožto zástupkyně ředitele.

Ani zákaz chození po škole bez učitele, nebo zákaz návštěv na ošetřovně nemohl Jessicu zastavit v návštěvě její sestry a Hermiony. A tak dva týdny po zrušeném zápase seděla u postele své sestry a hlavou se jí vířili pochmurné myšlenky. Přemýšlela jestli jsou ještě Bradavice bez Brumbála bezpečným místem, nebo kdo by byl schopný takovýchto ohavných činů a ať už to byl kdokoliv, věděla že ho z celého svého srdce nenávidí. Seděla tam takhle minuty, možná hodiny, kdo ví. 

"Mysleli jsme že tě tu najdeme," ozvalo se ode dveří.

"Jak nečekané že jste mě tu našli zrovna vy dva," pronesla ironicky a protřela si unavené oči.

"Vždyť tu teď trávíš celé noci," staral se jeden ze zrzavých dvojčat.

"To mě jako špehujete!?" Vyjela na ně šeptem, už toho na ni bylo moc. Jasně že tu je, je to její sestra! Chtěla tu být sama... S Anne. Chyběla ji, hrozně moc.

"Jessico, víme jak se cítíš. Já sám nevím co bych si počal kdyby se mi tohle stalo." Povzdechl si starostlivě Fred a sedl si vedle ní. "Už to ale trochu přeháníš, vždyť skoro nejspíš," staral se o ní George, Fred ji mezi dál ruku kolem ramen. "Neboj, Anne bude v pořádku." Usmáli se na ni. Možná by si myslela že se jí to jenom zdá, milého Freda zažila jen párkrát ale byla za to ráda. Už toho všeho bylo na ni moc, a tak se jen opřela o Freda. Vzdorování měla už plné zuby a taky, když ji to neřeknou tak to, pro co se Anne "obětovala" bude na nic.

"Tak povídejte co jste zjistili," vzdala to nakonec a ze srdce jí spadl obrovský kámen.

Pokračování příště...

Myslím že tohle by chtělo potlesk, vzpomněla jsem si! I když se to možná nezdá, ale už se blížíme ke konci a to ne zrovna pomalu. Užijte si pár posledních kapitol!

StrongMusicMia  jsi tu s námi někde? Byla jsi jedna z prvních co nám začal psát komentáře, takže jestli tu s námi ještě jsi tak ti moc děkuju za podporu a věřím že P také.

Takže ti mocí mi svěřené věnuji tuto kapitolu.

-A