Dragon's blood [CZ]

Nesoustředěná

„Nejsem Nina,“ vzlykla jsem a pevně ho objala kolem krku.

„Pro mě vždycky budeš moje malá bezbranná Nina,“ dal mi malý polibek do vlasů a upevnil svůj stisk, kolem mě.

„Mám tě ráda, Nicku,“ zabořila jsem obličej do záhybu, mezi jeho krkem a ramenem. Nevím, proč jsem brečela. Možná proto, že jsem za celý svůj život nepoznala mateřskou lásku. Vlastně ani žádnou jinou. Že jediným přítelem, mi byl Nick, který při mně stál i v tom nejhorším a ani jednou se mi nesmál.

„Já vím, já tebe taky,“ zabořil mi nos do vlasů a já se pro sebe usmála. Vždycky to dělal, když mě uklidňoval, nebo mě jenom tak objal.

„Ehm, neruším?“ uslyšela jsem ironický hlas, který nepatřil nikomu jinému, než Davidovi, stojícímu u dveří a opřený ramenem o práh.

Odtáhla jsem se do Nicka a setřela slzy. Prudce jsem se otočila k ledničce a začala hledat něco k jídlu. „Seš idiot, Davide,“ zašeptal Nick Davidovi, když procházel kolem něj a zároveň opouštěl místnost, ve které jsme byli.

„Kolikrát už jsem tohle slyšel, Nicku?“ křikl po něm David a já jen zavrtěla hlavou nad tím, že musí mít David vždycky poslední slovo. Po chvíli zíraní do ledničky jsme si vytáhla bílý jogurt a zavřela dvířka. Chvíli jsem hledala lžičku, ale nakonec jí přece jen našla a posadila se na linku. Se zájmem jsem otevírala jogurt, abych se na Davida nemusela dívat. I když jsem se na něj nepodívala od doby, co odešel Nick, věděla jsem, že tam stojí a pozoruje mě. Možná jsem se na něj styděla podívat, za to, jak jsem se chovala, když mi ukázal ty emoce. Možná jsem byla až moc slabá a… „Co se děje, April?“ zeptal se mě jeho hluboký, ale přitom jemný hlas.

„Nic,“ zamumlala jsem a po rozmíchání jogurtu si dala jednu lžičku do pusy. Olízla jsem si rty, abych náhodou nebyla špinavá.

„Proč mi lžeš?“ bez jakékoliv reakce jsem pokračovala ve svém jedení bílého jogurtu. Což se nakonec ukázalo, že to nebyl dobrý nápad, jelikož mě David chytil za bradu a zvedl hlavu. „Je to kvůli tomu, co bylo dopoledne?“  

„Možná,“ zamumlala jsem a vytrhla mu svou hlavu z jeho dlaně a opět jí sklonila k jogurtu. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem v plánu mu ho opětovat. Opět jsem se začala věnovat svému jogurtu a dávala si jednu lžičku za druhou a úst. Snažila jsem se jíst rychle, abych mohla, co nejrychleji vypadnou, od jeho zvídavého pohledu. Nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti, když znal mou tak zranitelnou stránku, nechtěla jsem s ním mluvit, ani ho vidět. Potřebovala jsem mít od něj chvíli klid.

Seskočila jsem z linky a díky tomu, že jsem se na něj nepodívala, neuvědomila jsem si, kde a jak blízko mě stojí. Stál hodně blízko, a když jsem z linky seskočila, narazila jsem svým tělem do toho jeho. Tentokrát jsem se mu musela podívat do očí, ale se zakloněnou hlavou, abych na něj vůbec viděla. Netušila jsem, jak dlouho jsem mu hleděla do očí barvy hořké čokolády, ale všimla si, jak se malinko nahnul ke mně a to mě definitivně probudilo z prohledávání jeho očí a odvrátila jsem hlavu doprava.

David automaticky ustoupil o krk a podíval se na druhou stranu ode mě, jako by se styděl za to, co chtěl udělat. Já se spíš styděla za to, že jsem uhnula, ale nepřišlo mi to správné. Vlastně nic z toho mi nepřišlo správné. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat, když vím, že prožívá něco, co mě by v životě ani nenapadlo, že by to někdo mohl cítit. Skousla jsem si ret a vydala se ke dřezu, kde jsem hodila lžičku a pod dřez vyhodila do koše kelímek od bílého jogurtu. Postavila jsem se a podívala se na Davida, který stále hleděl někam z okna do neznáma a asi nad něčím přemýšlel. Chvíli jsem pozorovala jeho profil, ale vyrušil mě otočením jeho hlavy směrem ke mně. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, a poškrábala jsem se na krku pod culíkem, který jsme měla vysoko sčesaný do ohonu.

„Co ses dneska naučila s vodou?“ zeptal se mě po chvíli ticha a já jen sklopila pohled, protože jsme nedokázala ovládnout ani jednu jedinou kapičku v rybníce.

„Téměř nic,“ zamumlala jsem a opřela se zády o kuchyňskou světlou linku. Nebyla jsem dost soustředěná, abych mohla ovládat, jenom kapku vody. Když jsem viděla Kate, jak si užívá přítomnost jejich živlů a jak krásně je dokáže synchronizovat, zahřálo mě u srdce její štěstí. Nevěděla jsem, jak to, že bylo její, ale byla jsem si jistá, že to nebyla moje emoce. „Je možné, že jsem dokázala na chvíli vycítit emoci od Kate?“ zeptala jsem se s pohledem stále přibitým na zemi.

„Ano,“ odpověděl prostě, ale já cítila, že mi to bude chtít ještě nějak vysvětlit, „dokážeš vycítit emoce jiných i na delší dobu a když se to naučíš dobře, nemusíš to ani vypínat a budeš automaticky cítit emoce lidí kolem tebe, ale není to dobré pro tvůj psychický stav, takže tohle tě nenaučím.“

„Co když na to přijdu sama?“ křivě jsem se usmála a podívala se na šklebícího Davida.

„Není to tak lehké ovládat, jak si myslíš,“ mrkl a já jen zavrtěla hlavou nad jeho reakcí.

 Táákže ahoj, mám tu pro vás další kapitolku, ale nějak nemám čas jí opravovat nebo kontrolně přečíst, takže se omlouvám za možné chyby a nesmyslné věty nebo výrazy. Omlouvám se i, že mi to tak trvalo, ale poslední dobou se učitelky zbláznili a když nám nedají úkol na celkem dva dny, tak nám dají písmku na dvě hodiny, takže vážně nestíhám, ale uvědomuju si, že mě to vůbec nijak neopravňuje, a taky vím, že když jsem tuhle stránku založila, měla jsem s tím počítat, ale neuvědomila jsem si jak namáhavé to bude. No nic méně doufám, že se vám bude tahle část příběhu líbit a moc děkuji za komenty, vote i za vaši trpělivost se mnou v předešlé kapitole :) Jste dokonalí a už se těším na další úžasné komenty u téhle kapitoly :) Děkuji že to čtete :3 

A na obrázku vedle je Kate :)