I'm afraid {ff Rafe Cameron}

chapter twenty-two

flashback
,,Musím souhlasit, ale i tak to bylo nádherné. Jsem ráda, že jsi to byl ty. Děkuji." Opravdu jsem za to byla ráda, byl opatrný. Oba jsme byli v tu dobu nezkušení, ale zlé to také nebylo. Největší rána byla ta, když jsme se přestali bavit.

,,Já jsem opravdu rád za vše, co pro mě děláš. Jsi tak neuvěřitelně trpělivá a skvělá osoba. Tohle by pro někoho jako já nikdo neudělal. Jsi tímhle výjimečná, i svou starostlivostí. Je vidět
to, jak by jsi se pro své milované obětovala. Srdce máš na správném místě, což má v dnešní době málokdo. Zabíjel bych pro tebe, doslova." Díval se mi do očí, jeho krásná slova mě donutila se červenat. Milovala jsem lichotky, zvlášť od něj. Věděl, že mě potěší maličkosti. Ať už jsou slovní nebo jiné.

Musela jsem ho políbit na rty, jako poděkování. Nevydržela jsem to, přeci jen. Je to od něj opravdu roztomilé, jak se stará. Náš vztah má chyby, nejsme nic extra. Nejsme ten typický vztah, po kterém každá žena i každý muž sní. Je to toxický vztah plný lásky. Hodně divná kombinace, mám pravdu?

Polibek mi opětoval, opět ty jeho úžasné rty. Nemohla jsem se jich nabažit, nikdy. Ještě dlouho budu mít motýlky v břiše z toho, že jsem poznala milující stránku Rafea.

,,Děkuji ti za všechno, jsi skvělý." Zašeptala jsem a zavřela jsem oči. Byla jsem opět vysílená a to jsme si jen v klidu povídali. Je to tou bolestí hlavy, není to zrovna příjemné.

,,Vezmu tě do nemocnice." Zašeptal a pustil mé tváře. Vstal z postele a já rychle otevřela oči. Tam jsem nechtěla, opravdu ne. Z nemocnicí mám strach a celkově mi to prostředí není příjemné.

,,Já tam nechci. Budu tam sama." Zašeptala jsem. Užíral mě ten pocit, že budu muset být sama bez něj. I bez přátel, i když to teď mezi námi je bídné. Nevěděla jsem, co vůbec s JJem je. Jestli je naštvaný nebo něco takového, bála jsem se toho. Zrovna jeho ztratit nechci, stejně jako Rafea.

,,Budu tam s tebou, i kdybych měl spát na židli. Mají smůlu, mě od tebe nedostanou." Zakroutil hlavou a oblékl se do normálního oblečení. Samotná jsem byla oblečená, takže to bylo jedno. Sice jsem vypadala jako bezdomovec, ale to mi v tu chvíli bylo opravdu jedno.

Rafe mi ještě stihnul zabalit tašku s věcmi, abych tam něco měla, kdybych tam musela dlouhodobě zůstat. Věděla jsem, že si mě tam stoprocentně nechají na pozorování. Sice jsem se toho bála, ale jestli mi to pomůže od té bolesti, tak je mi to opravdu ukradené, ale jakože úplně.

Hodil si mou tašku přes ramena a vzal mě opatrně do náruče. Stihla jsem si čapnout ještě telefon, který si on dal pak do kapsy. Ruce jsem mu omotala kolem krku a oči jsem zavřela. Sotva jsem se držela, ale i tak jsem cítila, že mě jen tak na zem nepustí. Odnesl mě do auta, kde mě položil na zadní sedačky. Sám si sedl na místo řidiče a nastartoval. Dal mi ruku, které jsem se chytla. Bylo to hezké gesto. Po tomhle už vyjel směrem do nemocnice. Fakt se mi tam nechtělo, ale on to myslel dobře. Chtěl, abych se měla nejlépe.

Hospital

Přijeli jsme před nemocnici, hned mě oslepily světla, které z nemocnice svítily. Byla jsem na světlo opravdu citlivá, protože jsem byla i slabá a unavená. Nechtěla jsem, aby mi to doslova vypálilo oči, proto jsem je radši zavřela.

Zaparkoval někam před nemocnici a motor vypnul. Vylezl z auta a vzal nejprve mou tašku a pak rovnou i mě do náruče. Vyšel se mnou na pohotovost, kde jsme chvíli čekali. Bylo to poměrně divné na to, že to je nemocnice. Aji na pohotovosti se celkem dlouho čekalo. Měli by mít rychlý příjem, proto se to jmenuje pohotovost, ne?