I'm afraid {ff Rafe Cameron}

chapter three

flashback
Z toho kluka je úplná troska. Jeho rodiče s tím nic nedělají, ale absolutně vůbec. Mám pocit, že ho v tom Ward ještě podporuje, což se mi pak později i ověřilo. Musí mít za sebou nějaké traumata nebo problémy. Normální člověk by takhle po nikom nevyjel. Je to celkem divné. Teď už vůbec nevím, jestli mám chuť zítra k té Sarah jít.

Seděla jsem dále na lavičce a vstřebávala jsem ten moment, který se odehrál pár minut předtím. S chladnou tváří jsem se zvedla a odešla jsem zpátky mezi lidi. Jako první jsem však vyhledala svou matku.

,,Mami?" Řekla jsem potichu a strčila jsem si pramen vlasů za ucho.

,,Co se děje, Sandro?" Otočila se na mě. Musela si všimnout, že něco je v nepořádku. Ani bych se jí nedivila. Vypadala jsem trochu divně a navíc za ní obvykle nechodím.

,,Není mi dobře.. Myslíš, že by mě mohl někdo hodit domů?" Zašeptala jsem potichu.

,,Popros Rafea, má tu auto. My tu s rodinou něco řešíme." Po vyslovení toho jména mi projel zády mráz. Ten prosím ne, to neřekla.

,,Nepoprosila by jsi ho prosím ty?" Řekla jsem skoro neslyšně. Mluvit jsem s ním nechtěla, ale domů jsem prostě chtěla.

,,S tebou je to opravdu hrozný." Protočila panenkami matka. Pak se rozešla za Rafem, který stál kousek dál. Po pár prohozených slovech se vrátila matka i s ním. Koukal na mě tak divně, jeho oči byly celkem rudé. Je divné, že si toho matka nevšimla.

Po jeho boku jsem se vydala k jeho autu, respektive k autu jeho otce. Za tu cestu k autu jsme neprohodili ani slovo. Proč bych taky chtěla.

Odemknul auto a já si vlezla dovnitř. On sám si poté vlezl dovnitř a nastartoval auto.

,,Jsi zhulený, Rafe.." Řekla jsem potichu a on se na mě podíval.

,,Za to ty ne." Zasmál se svému vlastnímu "vtipu." Po tomhle jsme vyrazili směrem ke mně domů.

Sandra's house

Přijeli jsme před můj barák, Rafe vjel rovnou na pozemek, hned před barák. Poté jsem vystoupila, on vlastně hned po mně.

,,Díky za odv... Počkej, proč vystupuješ?" Zeptala jsem se ho a zůstala jsem stát u vchodových dveří.

,,Tvoje matka mi doslova nakázala, že tě mám hlídat." Pronesl se smíchem a bez
mého povolení se vydal dovnitř. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a šla jsem za ním.

Než jsem si stihla vyzout podpatky, samotný Rafe se už válel na gauči. Tuhle noc jsem si "pozvala" domů vraha.

S hlasitým polknutím jsem se vydala do obýváku. Sedla jsem si na gauč, mnohem dál od něj. Podívala jsem se na něj, ale jeho usměvavý výraz byl pryč. Naopak měl oči lesklé od slz, které mu později stékaly po tváři. Nechápavě jsem ho sledovala, nevěděla jsem, co mám teď říct.

,,Rafe?" Zeptala jsem se potichu, furt to neměnilo nic na tom, že ho k smrti nenávidím.

,,Já chtěl jen pochopení. Pochopení od lidí." Řekl potichu, jeho hlas se celkem lámal. Bylo to vše takové divné. Proč se najednou tak choval? Tyhle změny nálad, opravdu mi to mate hlavu.

,,Já.. Nevím, co už dál. Nemůžu, stále jen. Seber se, postarej se o to. Všechna vina neustále padá na mě. Nevím, co.." Zastavil se a obličej si vložil do dlaní. Utřel si oči a zhluboka se nadechl. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Ta tráva mu úplně vymlela mozek. Vždyť ani ne před hodinou mě škrtil, teď mi tu skoro pláče na rameni.

,,Já nevím co po mně chceš, Rafe. Před chvíli jsi mě doslova škrtil. Opravdu nevím, po čem toužíš." Povzdychla jsem si a strčila jsem si pramen vlasů za ucho.

,,Pochopení, Sandro." Řekl potichu a podíval se na mě. Pak udělal jednu věc, kterou jsem od něj absolutně nečekala. Posunul se ke mně a objal mě. Původně jsem ho chtěla odstrčit, ale nakonec mé ruce ho objaly kolem krku. Věděla jsem, že takový bude jen dnes. Cítila jsem, že mi jeho slzy stékaly po rameni. Kdyby tohle viděla Sarah, tak mě přetáhne pantoflí po hlavě.

,,Není to tvoje chyba, ale moje. Jsem.. Jsem jiný, než ostatní. Nejsem v pořádku." Zašeptal mi do ramene a já ho jemně pohladila po vlasech.

,,Pomůžu ti, slibuju." Za tyhle slova bych si teď nejradši vrazila. Nesnesla jsem jeho a ke všemu ten pocit, že bych mu musela pomáhat. To nepřipadá v úvahu. Možná občas zapomínám na to, že je to člověk, který vraždí lidi. Nikdy jsem ho takového nezažila.

,,Díky, Sandro.." Zvedl pohled a podíval se mi do očí. Já na to jen kývla. Jeho pohledu jsem se bála, i pouze z něj se dalo vše vyčíst. Chvíli jsme se takhle dívali sobě zároveň do očí, než mi věnoval menší polibek. Počkej, co to sakra
mělo znamenat. Tímhle začalo úplně vše.

Polibek jsem mu opětovala, nehledíc na můj názor. Pohladila jsem ho po vlasech a rukou jsem mu sjela na tvář. Když jsem uslyšela, jak rachotí klíčky v zámku, tak jsem se
odtáhla. Rafe si rychle utřel slzy a já se ohlédla do chodby. Má matka s rodinou vešla dovnitř.

Kdyby věděla, co ten kluk provedl, tak by v životě nedovolila, aby mě odvezl, natož aby mě hlídal.

,,Jsme doma, Sandro." Přišla matka do obýváku a já nad tím kývla.

,,Tak jsem jí pohlídal, paní Watsonová." Uslyšela jsem za sebou. Na to mu matka kývla a Rafe poté vstal.

,,Děkuji, Rafe." Odvětila a pak odešla do kuchyně.

,,Vyprovodíš mě?" Zeptal se Rafe a já souhlasně kývla. Už jsem si uvědomila, co se před chvíli stálo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Došla jsem s ním ke dveřím a otevřela mu. On jen vyšel ven a ohlédl se na mě. Přešel ke mně a věnoval mi ještě polibek na rty. Poté však odešel a já zůstala stát ve dveřích.

,,Ty s tím klukem chodíš?" Uslyšela jsem za sebou. Prudce jsem sebou škubla a otočila jsem se na svou mladší sestru.

,,Ne, nejsme spolu. Jsme jen kamarádi." Nejsme ani kamarádi, to vůbec. To bych si opravdu protiřečila. V žádném případě.

,,Vždyť tě teď políbil." Zamračila se má sestra a opřela se o zábradlí od schodů.

,,Neřeš to, ano?" Řekla jsem s klidem a zabouchla jsem dveře. Pak jsem se vydala nahoru a zavřela jsem se v pokoji. Lehla jsem si na postel a zavřela jsem oči. Musela jsem o tom neustále přemýšlet. Proč by tohle proboha dělal? Vždyť se oba téměř nesnášíme. Budu to i také brát tak, že byl zhulený.

Tak další kapitola je na světě<3 Aby jste si neřekli, že je to vše hrozně rychlý, tak je to teprve začátek:3 Přesvědčíte se sami.

Vaše Adelle