Kluk z vlaku[DOKONČENO]

Chapter no.2

Ve škole probíhalo všechno tak, jako vždy. Nudné hodiny, pár zkoušení, sem tam nějaké narážka na mě. Měli jsme zrovna poslední hodinu, když mi přišla zpráva na mobil. Rozklikla jsem si a zjistila jsem, že dnes budu sama doma, psala mi totiž mamka, že se s taťkou zdrží v práci. Usmála jsem se a dál poslouchala učitelku. Když zavonilo, vyběhla jsem ze třídy mezi prvníma a utíkala ze schodů. Někdo mi ale podkopl nohy a já se rozplácla přes pár schodů. Všichni se hned začali smát a mě vytryskly slzy na očí. Zvedla jsem se a rychle vyběhla do školy. Utíkala jsem Prahou k nádraží a slzy mi tekly proudem. Neviděla jsem na cestu, a tak se stalo, že jsem do někoho narazila.

„Pro-promiň,“rychle jsem se omlouvala a podívala se, do koho jsem vlastně narazila.

„Jé, to jsi ty?“usmál se na mě Pavel, „nemusíš se omlouvat, to je v poho..počkat. Ty brečíš? Stalo se něco?“zeptal se a ustaraně se na mě podíval.

„Nic,“kývla jsem hlavou a chtěla pokračovat v cestě k vlaku.

Pavel mě ale chytl za ruku a otočil zpátky k sobě.

„Nic?Kdyby se nic nestalo, nebrečela bys!“řekl naštvaně.

„Promiň, já-já..“znovu mi vytryskly slzy a nezmohla jsem se na slovo.

Pavel se na mě ustaraně podíval a pak mě obejmul. Pevně jsem ho taky objala a nevědomky jsem mu zamokřila část mikiny.

„Promiň,“začala jsem se hned omlouvat, ale on se jen zasmál.

„To je v pohodě, neboj.“

„Měla bych jít, za chvíli mi jede vlak“řekla jsem a nervozně jsem přešlápla.

„Jasně, půjdeme“řekl Pavel a usmál se na mě.

Po chvíli jsme dorazili na nádraží, kde už čekal náš vlak. V něm jsme se každý rozešli svým směrem – já šla za kamarádkou a Pavel neznámo kam. Předtím jsme si ale ještě stihli vyměnit čísla.

„Ahoj Emilyy“zakřičela Mia na celý vagon a všichni se na nás otočili.
„Čaukyy“odpověděla jsem a začali jsme se smát.

Mia je moje nejlepší kamarádka už od školy. Chodily jsme spolu i na základku, ale pak jsme se každá rozhodly pro jinou střední a tak se potkáváme jen občas ve vlaku, píšeme si a málo kdy zajdeme ven.

„Stalo se ti něco?Tys zase brečela viď?Kdo ti co udělal?“zasypala mě Mia otázkama hned, jak jsem se usadila vedle ní.

„Znáš to, moji inteligentní spolužáci..“řekla jsem smutně a snažila se zadržet slzy, které se mi znovu hrnuly do očí.

„Já už jim vážně něco udělám!Co ti udělali tentokrát?“zeptala se Mia a bylo znát, že je vážně hodně naštvaná.

„Podkopli mi nohy na schodech, nic hroznýho..“řekla jsem jí a dál už jsem ji neposlouchala.

Přemýšlela jsem nad Pavlem. Nejspíš se mi líbí..Ne, určitě se mi líbí, hodně se mi líbí. Bylo od něj moc hezké, jak mě obejmul a já?Já bych si přála, aby to dělal častěji. A ne jen kvůli tomu, že brečím. Něčím mě okouzlil, ale nedokážu přijít na to čím.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo zapípání mobilu.

Viděla jsem, že mi napsal Pavel a zprávu hned rozklikla.

„Taky tak nesnášíš nudný cesty vlakem?“

Začala jsem se usmívat, čehož se samozřejmě hned chytla Mia.

„Kdo ti napsal, že se tak usmíváš?Nějaký nový objev?“začala do mě rýpat.

„Mioo, nech toho! Jen kamarád“řekla jsem rychle a hned odpovídala Pavlovi.

„Jo, cesty vlakem jsou děsně nudný. Vážně nechápu, proš si nezůstal se mnou, třeba by ses tak nenudil..“odeslala jsem a hned jsem toho začala litovat.

„Máš pravdu, kde tě najdu?“přišla mi skoro okmažitě odpověď.

„Třetí vagon, zbytek si dohledej“odepsala jsem a schovala mobil do tašky.

Mia měla sluchátka v uších a vypadala, že snad spí.

Dala jsem si tedy taky sluchátka a zaposlouchala jsem se do hudby.

Někdo mi po chvíli zaklepal na rameno a hrozně mě tím vyděsil.

Když jsem se otočila, uviděla jsem, že to je ...

Ahoj všichnii:)
Chci vám moc poděkovat za to, že alespoň někdo tenhle příběh čte:) Je to vážně super, moc vám děkuju:) Hrozně mě baví psát, tak snad se vám to bude líbit i nadále

xx