Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/29.- Labyrint/

Pohled Ellen

,,Uh! Asi jsem slepá!" zaslechla jsem náhle v tom všem zlatavém jasu hlas, jenž mi byl velice povědomý. Probůh! Vždyť je to přeci Nella! Takže mě ony záhadné dveře přivedly zpátky k ostatním! problesklo mi myslí a mé srdce se rozbušilo samou radostí. Myslela jsem, že už je nikdy neuvidím. Takže pohádky o kouzelném lese jsou přeci jen pravdivé.

,,Nello?" houkla jsem směrem, odkud povědomé tóny zněly. Než jsem se stačila nadát, stála jsem na prahu dveří, které se krátce poté samy zavřely a jejich zlatavý jas, který je doprovázel, zmizel jako pára nad hrncem.

,,Ellen?! Jsi to ty? Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím!" křikla Nella již o něco veseleji a já se sama pro sebe usmála. ,,Kde to jsme?" tázala se mě rusovláska a já poté vzhlédla před sebe. Spatřila jsem schody. Ano, schody, ale ne ledajaké. Ty mé vedly kamsi do temných zákoutí tohoto prapodivného labyrintu, jiné byly zase vzhůru nohama a ty další měly sice začátek, ale bez konce. Při pohledu na schody, jenž se nacházely vzhůru nohama, jsem v žaludku pocítila nepříjemné závratě. V tu chvíli jsem se domnívala, že se na místě pozvracím. Jak tohle mám všechno přejít a dostat se k ostatním? Vzdychla jsem a současně se chytla za své bolavé břicho. Už jsem viděla i horší věci.

,,Nemám zdání, ale asi z toho brzy hodím šavli," hlesla jsem při pohledu na tu nemilou věc před sebou.

,,Nejsi sama, také mi je na zvracení," zaslechla jsem z druhé strany Michaelův hlas plný obav a nejistot.

,,S takovou můžeme založit leda blicí klub, protože nikde nevidím konec," vložila se do našeho rozhovoru také Jana. Byla jsem hrozně ráda, že jsem je všechny viděla zdravé a v pořádku. Proto jsem se po celou dobu naší konverzace na téma "Jak se odsud dostat" usmívala jako měsíček na hnoji.

,,Blicí klub?" tázal se nechápavě Michael své sestry, jež se nacházela na druhém konci labyrintu. ,,Mám lepší.. Co třeba sekta nekonečných závratí."

,,A proč zrovna závratě?"

,,Pardon, že vás dva ruším, ale nebylo by snazší najít cestu ven, než sledovat vás, jak se tu dohadujete kvůli blbostem?" optala se zvídavě Nella směrem k oběma sourozencům, jenž si mezi sebou místo odpovědi pouze vyměnili pár kamenných pohledů.

,,Nojo, pravda. Název skupiny bychom mohli doladit později," uchechtl se Michael.

,,Vždyť přeci musí vést nějaká cesta ven. Hlavně vás prosím, nikam nechoďte," žadonila jsem a poté spatřila Janu, která se jako smyslu zbavená rozběhla bůhví kam. Pozdě.

,,Jano, vždyť nemám tak rychlé nohy jako ty. Počkej!"

,,Nic proti Ellen, ale Cetviny jsou vážně divné místo," vytkla mi ve spěchu Nella a než jsem ji stihla jakkoli odpovědět, její ohnivá hříva zavlála kdesi za rohem. Já jen namísto odpovědi pouze vydechla a dvěma prsty se lehce chytla za čelo. Proč všichni nejprve jednají a pak až přemýšlí?

Ani na zlomek vteřiny jsem neváhala a vydala se hledat ostatní. Snad se odsud co nejdříve dostaneme. Doufám, že tenhle labirynt již není součástí lesa hrůz. Povzdecha jsem si a rozeběhla se po onom schodišti, jehož konec mi byl neznámý. Prozatím.

*

,,AU! Prokletý trny!" zaklela jsem, zatímco jsem se pokoušela vymanit se ze spárů trnitého porostu. Netrvalo dlouho a já konečně spatřila denní světlo a čerstvý horský vzduch. Denní světlo. No sláva, už jsem si myslela, že v tom lese zůstanu snad navěky obklopena temnotou. Zajásala jsem v duchu, zatímco jsem si ze zeleného obleku odstranila zbytky trní a všelijakého lesního chvojí, které se na mě držely jako hladové klíště.

Jelikož mě ostrý sluneční jas málem oslepil, jednou rukou jsem si udělala stínítko a poté se rozhlédla po okolí. Byla jsem si stoprocentně jistá, že doma nejsem, i tak mi zdejší krajina i nadále zůstávala cizí. Mé oko zavadilo nejprve o hory, jež se vší jistotou dominovaly zdejšímu kraji a ihned poté mi pohled sjel do míst, ve kterých se kopcovitá údolí svahovala do ďolíku, ve kterém se nacházel les Zapomnění, pod jehož temným stínem protékala naše řeka osudu. Bylo tady krásně, to nepopírám. Jediné, co mi leželo v žaludku, byl právě onen začarovaný les. Bylo mi jej tuze líto.

,,Ježíš, fuj! Myslím, že mám na zádech pavouky!" zaslechla jsem znenadání a můj pohled zavadil o Nellu, která se z trní dostávala docela komickým způsobem. Začala dokonce na místě poposkakovat s domněnkou, že tím pavouky snadněji setřese. Já to jen pobaveně sledovala.

,,Myslím, že bych teď uvítala jakoukoli pomoc," hlesla vyděšeně a vrhla po mě krátký pohled.

,,Nojo," vydechla jsem přidušeným smíchem a záda poté zrzce bez dalších problémů očistila.

,,Kde to vlastně jsme?" tázala se mě po vteřině a koutkem oka mi pohlédla do mé, stejně tak zmatené tváře.

,,Tuším, že jsme dorazili do Matewallu," zaslechla jsem za svými zády Janin hlas.

,,Moment.. Chceš mi tim naznačit, že zde žijí ty hlasy, které Celest neustále volají?" optala jsem se s nádechem nevěřícnosti a zmateně se rozhlédla okolo, když v tom jsem si něco uvědomila. ,,Tak počkat."

,,Co se děje?" tázal se mě Michael a já si trojici ještě jednou pro jistotu přeměřila zkoumavým pohledem.

,,Měli by jsme se přepočítat. Takže.. Červená, oranžová, modrá, zelená a.," Panebože! Celest zůstala v lese! Došlo mi po momentě a každý ve skupince ke mě nechápavě vzhlédl.

,,No tak, co se děje?" vyřkla zděšeně Nella a já pohlédla do míst, kde se nacházel les Zapomnění.

,,Celest se nevrátila z lesa," knikla jsem potichu. Dokonce tak potichu, že to ostatní nejspíše ani neslyšeli, ale jak jsem je znala a že jsem je znala už nějaký pátek, všimli si. Ajaj.

,,Co prosím?" optala se mě nechápavě Jana.

,,Že nám do party chybí zlatá," hlesla jsem posmutněle. Teď musím jen doufat, že se jí v tom lese nic zlého nepřihodilo.

,,Jen doufám, že jste se nepokoušeli změnit svou minulost?" vzhlédla jsem znovu k ostatním, konkrétněji k Michaelovi, protože jak jsem jej znala, byl by toho schopný.

,,Hele... Já jsem náhodou se svou minulostí spokojený. Sice tam jsou pasáže, které bych nejradši změnil, ale  svou touhu jsem překonal," uculil se po momentě brunet a krátce poté ze sebe vyloudil plachý úsměv. Ostatní v kroužku jen tiše souhlasili s Michaelovic výrokem.

,,A co když se Celest právě něčeho takového dopustila? Přeci jen, v jejím životě se nachází věci, které by dívenka nejraději vymazala ze své paměti,"

,,To proto osud chtěl, aby jste se všichni znovu setkali. Ukázal vám všem dveře. Celest v lese čeká ještě jedno z tajemství její minulosti. To proto tu teď není, neboť dveře ještě hledá," zaslechla jsem náhle za mými zády jemný dívčí hlas, který mi byl velice povědomý. Ano, byl to přesně tentýž hlas, jež mě v lese varoval, abych nejedla to přiotrávené ovoce. Po momentě jsem se za tím hlasem otočila a z toho, koho jsem před sebou spatřila, mi málem spadla brada v údiv.

___________________________________________

Zdravím.
Konečně jsem zpátky s novou částí :). Snad jste nečekali dlouho..
A jak se jinak máte? Jak zvládáte školu/ práci? Já jsem, až na pár chybek, abnormálně šťastná :) takhle jsem nebyla už dlouho... Kdo ví, zda vůbec... :D v práci nám to teď drhne s dodávkou materiálu, tudíž ji je málo a já trčím celý týden doma na 60% ,doufám, že se u nás situace brzy zlepší :)

Do médií jsem vám pro lepší představy vhodila labyrint🌸😏

Pokračování bude (snad) brzy