NEDĚLE 13.9.
Šeptání ustane.
Sedím schoulená pod parapetem pootevřeného okna, do kterého dopadá slabé měsíční světlo. Rukama objímám kolena a oči mám doširoka otevřené. Vítr čechrá listí a jehličí nedaleko stojících stromů, což vydává konejšivé šumění. Příliš ten zvuk nevnímám. Srdce mi buší jako splašené. Mám pocit, že brzy prorazí hrudníkem a odcválá někam daleko odsud. Což jsem možná měla udělat i já.
Neudělala jsem to.
Sedím dál na dřevěné podlaze s nohama pod bradou. Jestli sebou začnu kymácet dopředu a dozadu, bude to scéna jako vyšitá z hororového filmu. Což by vlastně sedělo.
Na sucho polknu a ještě více napínám svůj sluch. Snažím se rozpoznat nějaké další zvuky. Přesněji řečeno něčí hlasy. Pokud ovšem přehluší dunění mého k smrti vystrašeného srdce.
Jenže ani po další nebetyčně dlouhé chvíli se nic neděje. Jenom to vzdálené šumění stromů. Pak zničehonic zahouká sýček. Nejsem daleko toho si cvrnkout do kalhotek.
Copak jsem se zbláznila? Co mě to napadlo? Já, největší strašpytel na světě, v místě, kde lišky dávají dobrou noc. Kdybych nebyla pomalu počůraná strachy, tak se tomu zasměji. Takhle si jen přitáhnu nohy ještě více k bradě a dál zírám do místnosti.
Odněkud uslyším zvuk motoru a protější stěnu pokoje najednou olíznou světla reflektorů. Trvá to jen pár sekund. Zdá se mi, že auto zastaví. Nejsem vůbec schopna určit, jak daleko se nachází. Zbytky mého selského rozumu mi ale napovídají, že to bude někde u výjezdu z lesní cesty na hlavní silnici. Označení hlavní silnice je relativní a vztaženo ke štěrkové příjezdové cestě k chalupě. Vlastně je to nadsázka jako blázen. Očividně i ve stavu přicházejícího infarktu neztrácím smysl pro humor.
Uslyším dvoje bouchnutí dveří. Znovu zarachotí motor a pak ten zvuk postupně utichá.
Těžko říct, jak dlouho ještě zůstanu sedět. Zadek mě bolí, ruce už se mi třesou spíše chladem než strachem. Srdce se pomalu dostává do svého běžného tempa. Konečně se tedy donutím vstát a vrátit se zpět do postele. Chvíli přemýšlím, jestli jít zkontrolovat všechna okna v chalupě, zda jsou zavřená. O zamknutých vstupních dveřích ani nemluvě. Ale nakonec se ukonejším tím, že kdokoliv se ochomýtal okolo chalupy už je pravděpodobně v tom autě a míří do vesnice. Možná i dál do města.
Nebo ne? Hlavou mi proletí myšlenka, že ty zvuky nebyly reálné. Možná se ve skutečnosti nepohybovali okolo chalupy lidé. Vzpomenu si na to, co mi říkala teta Barbora. Na celý ten děsivý příběh z historie tohoto stavení. Na historky o duších, kteří se vracejí na toto místo a o kterých si lidi z nedaleké vesnice ještě dodnes vyprávějí nad půllitry piva a sklenkou utopenců.
No tak. Už mi asi dočista hráblo. Vypadá to, jako bych svůj zdravý rozum nechala někde před vesnicí.
Beztak se mi to všechno jen zdálo.
Ač se snažím celou noční eskapádu zlehčit jak chci, do rána pořádně neusnu.
PONDĚLÍ 14.9.
Když mi zvoní budík, vařím už vodu na kávu. Nemělo cenu prodlužovat moji snahu usnout. Vstala jsem s východem slunce a jediné, co mi alespoň trošku zlepšilo náladu, byl fakt, že se dělá další krásný den. Babí léto se hlásí o slovo už celý tento týden. Slunce svítí, teploty jsou příjemné a listí se začíná pomalu zbarvovat do podzimních tónů. Nejkrásnější část v roce!
Kafe si vypiji na terase. Vedou na ní dveře z kuchyně. Terasa je dřevěná a zčásti už ji pohltilo psí víno, které se teď pomalu barví do odstínů červené a okrové. Z lesa sem zavane vůně hřibů a tlejícího listí. Idylka.
Ke kafi si dám chleba s máslem a šunkou. A zabavím se čtením. Noční historka se najednou zdá malicherná a hloupá. Nechápu, proč jsem tak vyváděla. Možná to byli nějací turisté, kteří se vraceli z hor a sešli z turistické stezky. Nebo někdo z obyvatelů vesnice si vyrazil na pozdní procházku.
Dneska zavolám tetě Barboře a zeptám se jí, zda se to stává často. Jsem si celkem jistá, že je na noční návštěvy zvyklá a řekne mi, že se to tu a tam stane. Mohla mě na to sice upozornit předtím, než odjela. Ale třeba ji to nenapadlo.
S tímto přesvědčení nasedám do své stříbrné toyoty a vyrážím do práce. Po příjezdové cestě jedu sotva krokem a rozhlížím se po okolí, zda nenajdu nějaké stopy po včerejších nezvaných hostech. Nicméně cesta je vysypána štěrkem a žádné stopy tak vidět nejsou. U výjezdu na asfaltovou silnici se chvíli rozhlížím. Ale ani tady nenajdu nic podezřelého. Pokrčím rameny a konečně šlápnu na plyn. Nerada bych přijela pozdě.
