O smíchu a zapomnění

Každý muž má dva erotické životopisy. Obvykle mluví jen o tom prvním: seznamu lásek a milostných setkání.

Možná že zajímavější je druhá biografie: průvod žen, které jsme chtěli a které nám unikly, trýznivá historie neuskutečněných možností.

Je ale ještě třetí, tajemná a zneklidňující kategorie žen. To jsou ty, s kterými jsme nemohli a neuměli nic mít. Líbily se nám, my jsme se líbili jim, ale zároveň jsme vzápětí pochopili, že je mít nemůžeme, protože se s nimi ocitáme na druhé straně hranice.

(Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění)

Na něj obvykle neplatilo. První možnost se mu vyhnula křivým obloukem. Seznamy si nedělal. Ne takovéhle. Seznam psaný jeho rukou by posloužil jako důkaz. Důkazy nepotřeboval. Měl je v hlavě, dokázal si je před očima vyvolat a plynule z nich předčítat. Nepoužíval kalendář. Jen psal poznámky. Na okraj textů, tam, kde bylo třeba polemizovat. Stačilo to.

Ženy si pamatoval dobře, ačkoliv se nikdy cíleně nesnažil. Vždycky mu utkvěla jejich vůně a pak jednotlivé detaily. I kdyby se o to pokusil, nedokázal je seřadit chronologicky. Po některých přejel ukazovákem a zůstala mu na něm mastná vrstva prachu. Jiné se mu pod mozolnatýma rukama rozpadly. Na dalších se čas nepodepsal. A opravdu nezáleželo na tom, jak dlouho tu ležely. Zamrkal.

Z meritu věci vyplývá, že druhá biografie musí být rozhodně zajímavější. Tou první se dokázal prolistovat beze studu, byly to jen figurky ze zašlého katalogu, ženy s tváří, která mu nic neříkala. Ta druhá byla zahrabaná hluboko v knihovně, za potrhanými ilustrovanými encyklopediemi, které si prohlížel, dokud ještě neuměl číst. To bylo tak do čtyř pěti let. Roky mu očividně také splývaly.

Naslinil si prst a otevřel ji. Šklebila se na něj Lily. Jestli to byla ta Lily, kterou ve svých šestnácti bláznivě miloval, nebo Lily, která se z ní za další desítky let stala, nebylo možné určit. Rozlišit je nedokázal. Měla náležité atributy, trochu zlomyslný úsměv, kterým jí krásněla tvář, ohnivé vlasy a pihovaté tváře a nos. Čekal, až promluví. Zarytě mlčela a nakonec odvrátila pohled.

Neměl chuť se zabývat hypotézami, co by, kdyby. Náležitě je přece rozebral už tolikrát. Vlastně měl tuhle stránku vůbec přeskočit. Na nose mu seděly brýle s tenkými obroučkami jako dostatečná připomínka toho, že už má náležitý věk na to, aby se takovými povrchnostmi nezaobíral. Lily byla krásná podle jeho i podle obecných měřítek. Nebyla hloupá. Ale nedokázala pochopit, že k jednomu cíli může vést nekonečné množství cest a jejich kombinací a naopak, že jednou cestou lze dojít k mnoha různým cílům. Obrazně řečeno. Věřil, že dokázala být dobrá matka, ale to ho zvlášť nezajímalo, rozhodně ne teď. Jak nad tím víc a víc přemýšlel, vlastně i ona se pomalu stávala artefaktem z katalogu. K prodeji za pevnou cenu. Ber, nebo nech být.

Otočil stranu. Dívala se na něj předčasně vrásčitá tvář Molly Weasleyové. Jak se tak skládala dohromady slova Molly a erotická biografie, pociťoval lítost. Jako by lítost byla něco, co do téhle situace patří. Nevěděl, jestli litoval sebe nebo ji, byl to pocit, který mu hamižně svíral nitro. Chtěl se rozesmát. Molly nebyla ošklivá. Byla hlučná, výřečná a obětavá. Málokdy míval představy, málokdy snil. Ale na tohle si pamatoval. Zdálo se mu, že za ním přišla, přímo do školy, dozvěděl se to ještě dřív, než ji viděl, byla slyšet přes kamenné zdi. Jak se blížila, teplota, jeho nebo okolí, stoupala, ze stěn se začala zdvihat pára, bylo příšerné horko. Když ji uviděl, pomalu se začala měnit v draka. Nejdřív jí narostla blanitá křídla, pak se objevil rozeklanný hadí jazyk, který sebou smýkal ze strany na stranu, zblízka zpozoroval, jak se jí rozšiřují zornice. Usmála se a z úst jí vyšlehly plameny. Modrozelené jako plamen z potměchuti. Neměl rád apokryfy. Svému podvědomí se ledatak vysmíval. A tady se ptal, co to ksakru mělo znamenat? Probudil se dřív, než k němu vůbec stihla dojít. A kůže ho pálila čím dál víc.