Prokletí měsíce

Kapitola IX. - Panství Hanigbour

 Reagen auto zastavil pod schody vedoucími ke vstupu do budovy. Beze slova motor auta vypnul a vystoupil. Váhavě jsem jej napodobila a zabouchla za sebou dveře. Rozhlédla jsem se. Okolí budovy bylo obklopeno lesem, co ale bylo viditelné pouze z této části byl kovový plot, který chránily před pohledy zvenku křoviska. A když jsem se znovu podívala na budovu, všimla jsem si mříží vystavěných ve všech oknech.

 „Vypadá to... jako vězení.“ prohodila jsem nejistě, aniž bych se přestávala rozhlížet.

 „To zrovna ne.“ ušklíbl se šerif a vydal se do schodů k budově.

 „Tak co to je za budovu?“ nedala jsem se tak lehce odbít a následovala jsem ho i s Kaylem.

 „Určitě se vám tu bude líbit.“

 „Líbit kde?“ zamručela jsem s rostoucí mrzutostí. Reagen se zastavil a pootočil se ke mně. Jeden jeho koutek škodolibě povyjel nahoru.

 „V blázinci.“ prohodil a pokračoval ve zdolávání zbytku schodů. Okamžik jsem stála jako opařená, než mi Kayl položil ruku na záda a vybídl mě tím lehce k pokračování. Vyšla jsem tedy opět za šerifem.

 „Děláte si legraci?“ ozvala jsem se, když jsem našla zase hlas. „Já nejsem blázen!“

 „Myslím, že to tvrdí každý, kdo do blázince jde.“ prohodil klidně šerif, jenž se ani neohlédl.

 „To, co jsem vám řekla jsem viděla! Možná jsem měla jen halucinace z nedostatku spánku, ale rozhodně nejsem blázen!“

 „Pst, neřvěte tak.“ sykl na mě přes rameno vyčítavě Reagen, a poté zazvonil na zvonek.

 „To snad nemyslí vážně!“ sykla jsem iritovaně na Kayla. Ten však pokrčil rameny.

 „Dneska nějak vůbec netuším co má v plánu.“ odvětil a zazdálo se mi, že mě zkoumavě sleduje, jako by odhadoval, zda doopravdy nejsem cvok. Za zády jsem zaslechla pípnutí a z reproduktoru zvonku se ozval ženský hlas:

 „Přejete si?“

 „Šerif Reagen. Rád bych mluvil s vedením.“

 „Jistě pane.“ zněla odpověď, poté se ozvalo bzučení a šerif zatáhl za vstupní dveře, které se tím bzučením otevřely.

 „Až po vás slečno.“ pokynul mi. Vztekle jsem pohlédla do jeho očí, které se naopak škodolibě leskly. Ten mizera měl něco v plánu a Bože chraň, chtěla jsem vědět co! Proto jsem kolem něj proklouzla a vstoupila do prostorné chodby. Dveře za mými zády zaklaply, šerif mě opět obešel a vedl nás chodbou. Minuli jsme několik postraních dveří, než jsme vstoupili do recepce.

 Za pultem stála mladá žena v sesterském stejnokroji, a když zvedla pohled od papírů, na okamžik strnula s pohledem na šerifovi. Po krátké chvíli sklouzla pohledem i na mě a Kayla.

 „Jdeme za ředitelkou Moreyovou.“ prohlásil šerif jednoduše a vytrhl tak sestru z mlčení. Ta sebou nepatrně trhla při jeho hlase a svou pozornost přenesla zpět k němu.

 „Paní ředitelka vás očekává.“ hlesla žena a pokynula nám k chodbě, kde bylo schodiště. Šerif jen přikývl a vydal se ke schodům. S Kaylem jsme ho následovali, přičemž jsem postřehla, jak šerifův zástupce na sestřičku za pultem mrkl, a ta se začervenala.

 „Můžete nám laskavě vysvětlit, co tu děláme?“ položila jsem poněkud nakvašeně Reagenovi otázku.

 „To brzy zjistíte.“ odvětil vyhýbavě, když jsme procházeli druhým patrem. „Ale pokud vám padne do oka nějaký pokoj, který se vám zalíbí, raději mi to hned hlašte. Mohu se pokusit ho pro vás získat.“ prohodil a já vztekle zaskřípala zuby.