kousky

šedé slunce

sedated - hozier, 1945 slov, dark fantasy

Vše se míhalo a slévalo do jednoho odstínu temné barvy. Pod bosými chodidly mi praskaly větve a jehličky. Nevnímal jsem bolest svalů ani pálení krvavých odřenin. Vše, co mě zajímalo byla má rychlost a jak daleko se ještě zvládnu dostat. Nevěděl jsem, jak blízko nebo daleko už ke mně byli, musel jsem prostě utíkat co nejrychleji to zvládnu dál. Za sebou jsem slyšel řev, všude kolem byl nějaký hluk. Hlasy, zbraně, les, dusot a praskot větví. Věděl jsem, jak daleko ještě potřebuji, věděl jsem, že jestli jsou dost daleko, ještě se tam stíhám dostat aniž by mě dostali a....ani nevím, co by se mnou udělali. Nemělo smysl se mě snažit zabít, moc dobře věděli, že je to nemožné. Nemám žádné informace, které by ze mě dostali mučením. Měli ze mě jen zábavu. Trochu adrenalinu, užívají si, jak se bojím, jak se musím skrývat, pro ně je to hra. Nemůžu jim nijak ublížit, můžu je jen unavit jejich vlastní snahou. V rychlosti jsem se ohlédl kolem. Nohy mě pálily neskutečnou úrovní, ale podle okolí jsem poznal, že už nejsem daleko od portálu. Už jen malý kousek od bezpečí, teď to nesmíš vzdát, říkal jsem si. Sípal jsem po dechu, připadalo mi, že mi puknou plíce. Nestíhal jsem vnímat nic kolem sebe, připadal jsem si jak na drogách. Jen pár metrů. Jen pár kroků. Konečně jsem viděl onu vytouženou borovici a puklinu v ní. Zastavil jsem se tak rychle, že mi jedna noha podklouzla a málem jsem spadnul. Naštěstí se mi povedlo se zachytit a převést váhu a skočil jsem spěšně do portálu, jež se za mnou okamžitě zavřel. Mrzelo mě, že jsem nevěděl, jak daleko ode mě byli, jaký náskok jsem měl. Vycházím z formy, neutíkám lidem tak rychle, jako dřív. Matka mi pořád připomíná, že bych je měl přestat provokovat, lézt jim do světa, nechávat se honit. Nikdy nechci přestat, jejich svět je tak barevný a krásný, tak jasný a zářivý. Je zábava je provokovat, nemůžou mi nic udělat a nikdy se mi neomrzí výraz na jejich tváři, když si to konečně uvědomí. Rozhlédl jsem se kolem. Okamžitě jsem poznal, kde jsem. V temné zahradě mého otce, kde jsem strávil velkou část dětství. Nebyl jsem tu tak dlouho. Teď v potemnělém šeru ale vypadala nádherně. Opřel jsem se o zábradlí s výhledem na celé město, abych se vydýchal. Velké svahy a vinné révy. Kamenné domy. Všechny listy černošedé, slunce svítilo ale jinak než tam u lidí. Bylo pořád šedé a jako pod skleničkou. Vše vypadalo jak z popelu. Jediný jiný odstín poskytovaly občasné průblesky zeleného světla. To pocházelo z kapiček vody a také květů rostlin a kmenů stromů. Konečně se mi zklidnil dech a odstín mé kůže se vracel do normálu. Znovu získala svůj šedý tón, jež u lidí vždy nahrazoval odstín mnohem teplejší a červenější. Živější. Připadal jsem si zas tak poloprázdně, jako hrnek kávy hned po dopití. Po rozbolavělých končetinách jsem se vydal na cestu zpátky do paláce. Věděl jsem, že na mě matka bude zas zklamaně koukat a s odstupem si prohlížet každou malou odřeninu. Nezajímala se natolik, aby mě šla hledat, záleželo jí ale na vlastní pověsti dobré matky, kterou mé jizvy podkopávaly. Vyšel jsem jedním z mnoha vchodů do paláce a po studených dlažbách do vlastních komnat. Ulehl jsem na postel, vyčerpaný víc než obyčejně.

Probudilo mě zaklepání, naléhavé. Mohlo to být asi o dvě hodiny později. „Vaše matka si vás přeje vidět," řekl hlas služebné za dveřmi. Uchechtl jsem se pro sebe, konečně si všimla, že tu jsem. Znaveně jsem se odvlekl po chodbách do rozlehlé jídelny. Vysoké stropy a mohutné sloupy ze šedého mramoru. Vše tak hluboce studené a mrtvé. V čele masivního stolu seděla má matka a užuž si mě prohlížela. Ona ale nikdy nevypadala pouze usazená. Všemu jako by velela, kontrolovala, všude se rozprostírala, všude byla vítána a byla samozřejmost, že přijdu na zavolanou. Jí by nikdy ani nenapadlo, že by to bylo jinak. Nikdo jí nikdy neřekl ne. „Můžeš si sednout," dovolila mi, jako by ten palác nebyl taky můj. S nelibostí jsem pokývl hlavou a posadil se. Služebnictvo se jako na zavolanou vynořilo ze všech průchodů a začalo servírovat večeři. Jako vždy veliké porce nejlepších pokrmů ze země, od dětství jsem nic jiného neochutnal. „Víš moc dobře, že se mi nelíbí, když tam chodíš," začala mluvit, zatímco si nabírala omáčku na bělostně čistý talíř. Neříkala to se starostí v hlase, jen se zklamáním a sebevědomím. „Nedělá nám to dobrou pověst, když si pobíháš někde tam a děláš si, co se ti zlíbí." Nedělá mi to dobrou pověst. Za ty měsíce a roky, co si tyhle výlety užívám, jsem tohle slyšel už mockrát. Nikdy nic neudělá, jen vyhrožuje, nestojím jí za práci. Pokračovala s tou ohranou básničkou i dnes. Občas jsem kývl k jejímu proslovu, ale vlastně jsem ji nevnímal. Měl jsem, protože její hlas začal nabírat na intenzitě a rozhořčení. Zpozorněl jsem u jejího způsobu vyslovení slova „trest" a „zákaz" a když mluvila o učení se o povinnostech, už jsem poslouchal a nervózně hltal každé slovo jako kdyby díky němu mělo zítra vyjít slunce. Pro mě měla její slova stejnou podstatu. „Můžeš si tu v pohodlí zůstat, se vším, co znáš, staneš se panovníkem a dospěješ. Přestaneš s těmi svými směšnými výlety." Vše se ještě víc zatemnilo, celé tělo mne svrbělo, nemohl jsem ji už déle poslouchat. „Ne," vyhrkl jsem. Sotva jsem ze sebe ta slova roztřeseným hlasem dostal, litoval jsem jich. „Nebo si tam rovnou můžeš zůstat. Dělat si co se ti zlíbí, nemít povinnosti. Ale už o tobě nikdy nechci slyšet. Ne, že by bylo o čem poslouchat," uchechtla se, když viděla, že se chci zvednout k odchodu: „Nikam nejdeš, dala jsem ti férovou možnost rozhodnutí." Její oči zlověstně zářily. V koutcích rtů jí hrál sebejistý úsměv, ruce měla založené před sebe na stole. Vše studilo, vše až moc hřálo. Od jejího rázného monologu jsem se potřeboval dostat co nejdále, a to co nejrychleji. Vstal jsem od stolu, chtě působit sebevědomě a jistě, ale celé tělo se mi třáslo a nohy mne neposlouchaly. Prokoukla mě. Věděla, jakou moc má, jedním mávnutím ruky by mě mohla zabít nebo přinejmenším zranit, kdybych se dostatečně bránil. Mé magické síly byly vcelku silné, pracoval jsem na nich, ale nikdy jsem se jí nemohl vyrovnat. Musel jsem od ní hned pryč, od toho, co představovala, od veškeré moci, od tohohle místa a těch studených zdí. Vyběhl jsem mohutným průchodem do nočního vzduchu. Nade mnou se rozprostíralo široké nebe plné stříbrných hvězd a v každou jinou noc by mě to asi zajímalo. Zastavil jsem se až v zahradě, nohy mne opět pálily, plíce skoro pukaly. Lehl jsem na navlhlou půdu, pod kůží jsem nahmatával nejrůznější rostliny a jejich kořeny. Chtěl jsem, aby mě neúprosná hlína pohltila, utopila, udusila, abych se vyhnul tak těžkému, nemožnému rozhodnutí. Ne, to přece není možné, žít tak temně v tomhle studeném světě smutku už navždy. Sedět si na trůně, utápět se ve vlastní síle a moci, oplývat se mými schopnostmi, zatímco mě zvenku i zevnitř chrání obrovská silná armáda. Řídit se všemi řády, tradicemi, pravidelnostmi a nalhávat si, jakou volnost mi mé postavení poskytuje. Uvědomoval jsem si ale i až moc dobře, že tam venku, v té jasné barevnosti, neumím žít. Neopustil jsem tamější lesy, jediní lidé, se kterými jsem se kdy setkal mne považují za hrozbu. Bez matčiny ochrany a bezpečí paláce nemám kam jít a kam se se svými ranami uchýlit. Nedovedu si představit život bez bezpečí, ale stejně tak mne děsí představa jeho prázdnoty bez nebezpečí.

Následující tři dny a tři noci jsem nejedl ani nespal. S nikým jsem nepromluvil, kromě sebe samotného. Odmítal jsem se vrátit do mých komnat, přišlo mi to jako ostudný akt ponížení a poddání nátlaku. Lehával jsem na loukách a svazích za městem, pozoroval šedé rostlinstvo a temné krajinky. Přemítal jsem nad svým nemožným rozhodnutím. Obě možnosti mne do morku kostí děsily. Čas od času kolem mě prošel někdo z obyvatel a poddaných a zoufale se snažil mě rozpovídat, avšak já jen mlčel a odmítavě pokyvoval rukou. Nakonec to vždy vzdali, když jim došlo, že princ, na kterého se tak těšili vypadá velmi nepříjemně a nepohodlně. Princ. Zvláštní pojmenování, nikdy jsem si tak nepřipadal. Při tom slově jsem si představil spíše pravý opak sebe. V noci jsem pak do rána pozoroval hvězdy. Počítal je, ptal se jich v duchu na otázky, věřil jsem jim, když už mne zrazovala i vlastní intuice. Přemílal jsem si své možnosti od konce do začátku, zvažoval různé výmluvy, jak se všemu vyhnout a mít to zas po svém. Myslel jsem, že z toho brzo zešílím a mé tělo, podkopnuté nedostatkem spánku a jídla, mi v tomto domnění nepomáhalo. Večer třetího dne jsem byl konečně rozhodnut. Nic jiného mi ani nezbylo, už se mi hladem a únavou podlamovaly nohy a celé tělo mě bolelo. Než jsem se dopravil mezi kamenné brány, měl jsem mžitky před očima.

Cestou do své ložnice jsem pomalu kráčel po chodbách a v duchu se loučil se zdmi a prostory paláce, kde jsem strávil celé dětství. Loučil jsem se nevědomky i se sebou samotným, jak se znám. Měl jsem dospět, ale jinak, než si představovala má matka. Čekalo ne mě dobrodružství, vlastně jsem se začínal těšit. Nechtěl jsem svůj odchod matce nijak oficiálně oznamovat, chtěl jsem, aby si na to přišla sama. Sbalil jsem si pár věcí, ale balení mi jen připomínalo jak vystrašeně a nepřipraveně si uvnitř připadám, takže jsem si vzal jen největší nutnosti do brašny a pospíchal do kuchyně. Doufal jsem, že tam zastihnu ještě alespoň nějaké služebnictvo, i když už bylo po večeři. Zasloužili si ode mě rozloučení. Díky nim tu bylo vždycky co k jídlu, vždycky vše uklizeno, vše připraveno. Pomyslel jsem na to, jak krutě a chladně se k nim chová má matka a bylo mi líto je tu nechat. V komůrce před kuchyní jsem si pobral ovoce a základní suroviny s sebou. S vrznutím jsem otevřel mohutné dveře do kuchyně. U pultu stála poslední pomocnice a uklízela. Mohla být tak stejně stará se mnou a když vzhlédla, v tváři měla překvapený výraz. „Potřebujete něco, princi?" Podivilo mě, že promluvila jako první. V jejím tónu se zračila samozřejmá úcta, byla velmi zvyklá ukazovat respekt a znamenat méně. Ale také se v něm odráželo jisté sebevědomí. Ano, znamenám méně, ale jen tady. Jsem volná a chci odpověď. „Chci se rozloučit, dnes odcházím a nevrátím se. Vždy jste mi tu všichni dobře sloužili." 

Vypadala zaskočeně, ale snažila se to nedat najevo. 

Trochu se jí stočil ret nahoru. „Dobře, vyřídím to ráno zbytku lidí." 

„Přesně o to jsem tě chtěl požádat. Hodně štěstí." 

„Vám také, princi." 

Při odchodu jsem za sebou zavřel dveře. Vždy, když jsem byl konfrontován se skutečností o mém postavení, měl jsem tendenci se chovat až teatrálně poeticky a ukazovat svou nadřazenost. Ten titul však pomohl jen mému egu, k ničemu jinému nebyl.

Užzapadalo šedé slunce, když jsem se dostal zadní bránou do rozlehlých parků,které poskytovaly dostatečný úkryt a také všechny ingredience potřebné provýrobu portálu. Ve zhasínajícím šedém světle se tmavá kúra stromů leskla a vytvářeladěsivé stíny. K jednomu z vysokých stromů jsem se usadil a navečeřelse. Loučil jsem se s černobílou krajinou, všemi domy i kopci. Po párchvilkách hledání jsem skutečně našel všechny byliny, co jsem si jen mohl přát.Tentokrát jich nebylo potřeba takové množství, portál nemusel vydržet stabilnído doby mého návratu. Stejně jsem vše ale třikrát kontroloval, než jsemvyslovil kouzelné slovo pro zpuštění portálu. Chtěl jsem si být jistý maličkostmi,protože ničím větším jsem si jistý být nemohl. Kouzelná formule spustila oslnivébílé světlo a já do něj vstoupil. Hned za mnou se uzavřelo. Už se nemůžuvrátit.