1. Cesta do minulosti

Kapitola 20 Sen nebo realita?

Sára
Máte tu dopis má paní. Přišla mi oznámit jediná služebná na hradě.
"Od Richarda?" Doufám, že je na živu. Poslala jsem služku pryč.
"Má přítelkyně Grace. Armáda lorda Stanlyho se přida na Jindřichovu stranu, už nejsme v přesile. Vypadá to na prohranou bitvu. Možná je toto poslední dopis, který ti píši. Kdybych padl, chci, abys věděla jak moc je mi všechno líto. Choval jsem se strašně, nebo jak bys řekla ty 'Jako kretén.' Své chyby si uvědomuji moc pozdě. Bojím se, že sliby, které jsem ti dal než jsem odjížděl už nebudu moci splnit. Ihned odjeď do našeho sídla v Yorku, tam ti nic nehrozí. Sbohem, Richard." Na zem mi ukápla první slza. Zavolala jsem na služebnou.
"Nancy, sbal mi všechny věci. Musím ihned odjet."
"Ano má paní." Dopis jsem ukryla do svého nočního stolu. Pospíchala jsem po schodech k připravenémimu kočáru, ale u zaeního schodiště mě bohužel někdo zastihl..

Péťa
Dřepím sama v kobce a koušu si nehty. Jo správně. KOUŠU SI NEHTY! Nekousala jsem si je už tak 14 let. Jsem nervózní. A šíleně se nudím. Eliška zmizela někam se strážníkem a já neměla co dělat. Bylo to hrozné. Lehla jsem si na zem a počítala šutry na stropě.
"Ty děvko!" Zaslechla jsem, najednou se otevřely mříže a dovnitř vpadla rozcuchaná Eliška.
"To ti nedaruju!" Zařval na ní strážník.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se.
"Chtěla jsem nás dostat ven, bohužel se mi to nepovedlo." "Neříkej."
"No jo no."
"A jak si to chtěla udělat?"
"No, dělala jsem, že mu ho chci vykouřit a pak jsem ho kopla do TĚCH míst.. Bohužel tam přišli nějací jeho kámoši a chytli mě. Takže nic no."
"Aha, škoda, dobrej pokus."
Lehla si vedle mě.
"Co děláš?"
"Počítám kameny."
"Cože?"
"Počítám.."
"Dámy! Máte zde dopis!"
Eliška si vzala obálku a otevřela jí.
'Dne 12.7.1487 se bude konat vaše poprava. Pověsíme vás u hradu Tower přesně ve 12:00 v pravé poledne. Smíte si přichystat závěrečnou řeč. Zítra v 10:30 dopoledne si pro vás přijdou stráže. Užijte si poslední den jak nejlépe můžete.'
"Pověsit?" Cože?!!
"Coo?" Kouká na mě Eliška.
"Už zítra?" Podivila jsem se. Kde je můj manžel když ho potřebuji?!
Došla jsem k mřížím.
"Pane?"
"Ano?"
"Můžete mi prosím nechat zavolat mého manžela Williama?"
"Je mi líto paničko, ale váš manžel utekl z této země, je to zrádce a srab! Fuj!" Odplivl si znechuceně.
"Aha, tak děkuju"
Manžel hajzl. Já zavřená.. To jsem dopadla.
"Chceš říct vtip?" Zakončila to Eliška

Sára
"Jménem krále Jindřicha mám nařízeno odvést vás do Londýnského Toweru." Polka jsem.
"Můj manžel?"
"Váš manžel zemřel." Zamotala se mi hlava. Richard, ještě nedávno jsen s ním mluvila. I když jsem věděla, jak to mezi námi bylo, rozbrečela jsem se.
"Bojoval statečně." Uklidňoval mě. Nasedla jsem do kočáru a usnula jsem. Zdálo se mi o dni kdy jsem Richarda viděla poprvé.
'Vlastně jsem docela rád, že do mě narazila.' Probudila jsem se. Jenom sen.. Po tváři mi stékaly slzy. Vystoupila jsem a nasedla jsem na loď vedoucí dovnitř Toweru. Má dvorní dáma byla se mnou. Plavili jsme se přes Temži dovnitř a když se přede mnou začala otevírat brána k vězení, tušila jsem, že tohle je můj konec. Dostala jsem malou místnost s mříži. Chvilku jsem brečela a potom jsem znovu usla. Ráno vešel posel do mé komnaty. 
"Dle rozhodnutí Jeho veličenstva budete zítra před polednem sťata za zradu vůči králi a královně." Zděsila jsem se a asi jsem omdlela. Když jsem se probudila ležela jsem zase na posteli. Byl večer. Já jsem prospala svůj poslední den života. Znovu už neusnu. Zadívala jsem se na měsíc a hvězdy. Myslela  jsem si na Péťu, její přátelský úsměv, na Richardovo smaragdové oči, na svou rodinu, která o mě musí mít už veliký strach, dokonce i na Katin otravný smích.

Péťa
Přišli si pro nás. Bylo to tady. Po tvářích mi stékaly slzy. Eliška naštěstí byla momentálně někde jinde, popraveny ale budeme spolu. Nechápu. Já jsem přece vévodkyně.. Jasně, vévodkyně jejíž manžel je hnusnej srab a místo války zdrhne. Rozbrečím se znova. Je mi 16 let a mám umřít? Ani jsem se pořádně nerozloučila. S mamkou, tátou.. Ondrou a všema ostatníma.. To už je teď nejspíš jedno. Ani se Sárou už si nemůžu promluvit. Dlouho jsem jí neviděla. Je léto. Už jsem tady rok. Bylo to celkem zajímavý, když si na všechno vzpomenu. Ale chybí mi 21. století. Procházím uličkou vyhrazenou mě a Elišce kolem lidí. Jí si nikdo nevšímá, nejspíš ani netuší kdo to je, ale na mě všichni šahají a přejí mi šťastnou cestu. Joo, jasně, určitě půjdu do nebe. Eliška celou cestu mele. "Hele, to je docela hustý co? Umřít v 16. To až budu vyprávět..."
"Eli, když umřeš už asi nic vyprávět nebudeš.."
"To nemůžeš vědět, se s někym sejdu v nebi, nebo tak."
Jo jasně, ty a v nebi..
Došli jsme k provazům, visely na veliké větvi.
"Je to tady" Řekla jsem si, jen tak sama pro sebe.
"Dámy, prosím, nyní je čas na vaši závěrečnou řeč. Začne vévodkyně Bethany, jelikož má vyšší postavení."
Vystoupila jsem na nějaké miniaturní pódium, které bylo postavené jen díky mě, děkuju moc.
"Takže, nevím jak bych začala. Je divné tady stát. Nic jsem neprovedla a navíc.. Ehm, navíc je mi teprve 16. let. Vím, že vás to nijak zajímat nebude, ale ani nejsem z téhle doby. Ale to už je zase na dlouhé povídání. Chtěla bych poděkovat své služce Anne a jejímu manželovi za to, že na mě byli tak hodní. Dále mojí kamarádce Sá..Lady Grace, kterou jistě všichni znáte, je to moje nejlepší přítelkyně a byla bych ráda, kdyby jste jí za mě někdo vyřídil, že se omlouvám.. " Odmlčela jsem se. !.. To je asi všechno, děkuji moc."
Rozbrečela jsem se. V davu to zašumělo a zaslechla jsem něco ve stylu Bůh vám žehnej.
"Děkujeme vévodkyně, teď lady Eliška." Sebevědomě se usmála.
"Fakt nevím, co bych vám měla říkat, tak vám zatancuju.." Začala tam tancovat a k tomu si broukala. Otočila jsem oči vsloup. Kdybych byla v davu asi bych dostala šílený záchvat smíchu. Když skončila řekla prostě.
"Díky lidičky, byli jste suprový" A dotančila ke mě..
"Je to tady, Péťul." Řekla mi. "Tyvole, drž hubu prosím tě." řekla jsem jí. Alespoň na mojí vlastní smrt by mohla držet klapačku. Koukla se na mě naštvaně.
"Ježiš marja."
"Neber si Pannu Marii do huby děvko!" Ozvalo se z davu. "Prosím, stoupněte si sem." Ozval se někdo za námi. Obě dvě jsme tedy vystoupily na takový dřevěný podstavec. Katové nám nasadili oprátku.
"Bůh vám žehnej, vévodkyně" Pošeptal mě. Elišky se sotva dotkl. Bylo to tady.. Moje smrt.
"Jste připravené?"
"Péťul, ještě jsem ti neřekla, že mi psal Ilko.." Proboha..
"Teď?!"
...
'Houpala jsem se ve větru. Už tam nikdo nestál, poslední lidé odešli se soumrakem. Byli tam dlouho, ani si neuvědomili, že já to pořád cítím, není to divné? Neměla bych už stoupat k nebeské bráně? Eliška se vedle mě houpala, musela jsem se uchechtnout. Co jí asi napsal Ilko? Určitě něco hodně zajímavého..'
"Péťo?" Co? Kdo mi ruší umírání? "Péééťooo! Prober se!!" Otevřela jsem oči.

Sára
Naposldy jsem se namalovala a oblékla do svých posledních šatů. Odváděli mě na popraviště. Slunce krásně svítilo. Bylo léto. Je to téměř rok od chvíle co jsem se sem dostala. Někteří lidé křičeli
"Zrádkyně" Někteří zase
"Bůh vás ochraňuj." Brečela jsem. Vystoupala jsem na popraviště a odříkala jsem svá poslední slova, která jsem z větší části okopírovala z historických filmů. Nikdy v životě jsem neměla takový strach.
"Občané Anglie, přicházím sem zemřít. Prožila jsem zde krásný život. Kéž by mohl být o něco delší." Znovu jsem se rozbrečela. Tohle přeci nemůže být konec. Jsem moc mladá na umírání. Podala jsem katovi měšec s penězi.
"Víte co? Já si to rozmyslela.. Chci pryč.. Pusťte mě!" Začala jsem utíkat, ale dva muži mi násilím položili hlavu na špalek a já ze sebe vydala svá poslední slova.
"To na mě budete jenom blbě čumět, nebo mi někdo pomůže?" Klepala jsem se. Kat seknul. Nic mě neudeřilo. Obě ruce jsem si položila na krk. Jsem na živu..v Tescu? Na sobě mám své krátké zelené šatičky . Tohle všechno byl jenom sen? Péťa vyjde ze záchodu a Eliška za ní. "Co je? Ty koukáš jako by tě někdo vraždil." Taky, že jo.
"No a pak mi řekl, že jsem krásná, ale."
"Zítra nás čeká tábor. Těšíš se?" Vyrušila Elišku Péťa.
"Já..já nikam nejedu promiň." Odběhla jsem pryč. Byl to jenom sen. Opakovala jsem si stále dokola. Zamotá se mi hlava. Potřebuji něco k pití. Výhoda obchoďáků. Pití tam prodávají. Popadla jsem jemně perlivou vodu a zamířila jsem k pokladně. "Dvanáct korun." Řekl slizký prodavač. Sáhla jsem do kapsy pro peníze. Co to je? Místo dvacky jsem vytáhla perleťový prsten. Ten mi daroval Richard.
THE END
Tak jsme se dostali až na konec příběhu. Mám v plánu pokračování, ale jen z pohledu Sáry. Doufám, že to bude o něco lepší.. Richard mi bude chybět.

http://www.wattpad.com/story/35057751-n%c3%a1vrat-do-minulosti.  Odkaz na 2.díl