1. Cesta do minulosti

Kapitola 1 "Kde to jsem?"

Zrovna jsem seděla a u kamarádky doma, psala jsem seminární práci o životě ve středověku a přemýšlela jsem o svém životě. Je mi 16 let, kluka už měsíc nemám, ale za to mám příšerně otravnou sestru Dianu, kvůli které musím trčet přes půlku prázdnin doma. Můj život nestojí za nic.
"Kdybych žila ve středověku, nemusela bych se starat o tuhle pitomou seminárku." Řekla jsem nahlas.
"A taky bys už měla asi tak 10 dětí." Odpověděla Péťa.
"Jen to ne!."
"Tak buď ráda, že můžeš sedět tady a psát tu pitomou práci, místo opakování ročníku." Jenže já ráda nebyla.
"Už by jsme měly vyrazit" Řekla. Popadla jsem svou tašku. Bydlely jsme asi v té nejnudnější ulici v Londýně a zrovna jsme měly namířeno do obchodu vzdáleného nejmíň 3 kilometry pro popcorn.
"Víš co je super na prázdninách?" Zeptala se.
"Na prázdninách je všechno super"
"Ale nejlepší je, že nevídáme Elišku" Eliška s náma chodí do třídy. Pořád dokola opakuje: "Holky, mě to tak strašně sere ta škola." Přikývla jsem. Kousek jsme popošly a zrazu na nás někdo promluvil. Kdo jiný než Eliška. Péťa tomu začala říkat Sárin syndrom.. O někom mluvíme a během pár minut se před námi objeví. Pojmenovala to podle mě, protože se to většinou stává v mé přítomnosti.
"Konečně žádná škola" snažila se Péťa navázat konverzaci s Eliškou.
"No jo, já tu školu nesnášim." Čekaly jsme co z ní vyleze.
"Ten přístup učitelů mě tak sere." Dostaly jsme výbuch smíchu. Chudák vůbec nechápala proč, ale zřejmě jí to bylo jedno. Vecpala se k nám. Teď už jsme byly tři na nákup jednoho popcornu.
"Já si skočim na WC." Péťa odešla a Eliška se přidala. Byly tam asi deset minut, když mě to čekání přestalo bavit. Otevřela jsem dveře od záchodku, jenže tam žádný záchod nebyl. Ocitla jsem se v jiném světě. Před bránou k obrovskému hradu. Nejdřív mě napadlo, že je to nějaká televizní show. 'Hezký záchody.' Pomyslela jsem si. Zařadila jsem se do fronty, která vedla k bráně. Pak na mě přišla řada. "Doklady!" Řekl pán v hodně starém obleční. "Já tady ale nic nemám, občanku mám doma." Dost zvláštně se na mě podíval.
"Pokud chcete vstoupit do sídla krále Jindřicha, musíte předložit doklady."
"Já jsem vám už řekla, že je tu nemam.. Počkat, krále Jindřicha?" Tohle musí být sen. Určitě se mi to zdá.
"Odveďte ji pryč, nemám na zdržování čas." Přiblížili se ke mě dva strážníci.
"Pusťte ji, ta je tu se mnou." Ozval se někdo z druhé strany brány. Nechali mě projít a já jsem konečně viděla svého zachránce. Byl oblečený jako králové v historických filmech, jenže to král nebyl. Měl blond vlasy a modré oči. Mohlo mu být okolo devatenácti. Podíval se na mě stejně zvláštním pohledem jako ten muž u brány. Kdo by se nepodíval, když jsem na sobě měla krátké zelené šatičky a boty na menším podpatku.
"Mohu se zeptat kdo jste a co chcete u dvora?" Musela jsem si rychle něco vymyslet.
"Já..ehm.. Pocházím z". Vzpomněla jsem si snad na všechny země, které jsou v atlase a pak jsem si vzpomněla na zemi o které stále básnila naše učitelka češtiny. 

"Z Lucemburska"

"A co vás sem přivádí?" Vymyslet si během několika sekund životní příběh? Zarazila jsem se a trochu jsem se zakoktala.
"Jsem..ehm lady Grace, moje matka se znovu provdala a její muž se mě pokusil nechat otrávit, jenže se mi podařilo uprchnout za tetou sem do Londýna, ale když jsem přijela oznámili mi, že před měsícem zemřela." To mě nemohlo napadnout nic lepšího než příběh z každého druhého historického filmu? Přišla nějaká postarší dáma, rozhodně zahalenější než já a měla na tváři kamenný výraz.
"Tato mladá dívka utíká před otcem, myslím, že by potřebovala někde pár nocí zůstat, nemám pravdu?" Podíval se na mě.

"A vy jste si nedávno stěžovala, že královně odešlo hned několik dvorních dam." Zahalená žena mě zkoumala pohledem.

"Myslíte, že to zvládnete, lady?"

"JO, tedy ano, moc ráda bych se stala dvorní dámou královny..." Jméno. Jak se sakra ta královna jmenuje. Jindřich, to určitě myslel Jindřicha VIII. Teď si ještě vybrat z šesti jmen.
"Kate.." Oba se nechápavě podívali
"Anny" A znovu.
"Alžběty" Pošeptal mi.
"Alžběty" Zopakovala jsem. Usmál se. Zřejmě nemysleli Jindřicha VIII. Dáma mě odvedla do paláce. V ruce jsem stále držela matčinu kabelku. Začala jsem prohledávat její obsah, jenže jsem při své nepozornosti do někoho narazila. Byl to muž kolem 20 let, vedle něj stál jeho přítel.
"Moc se omlouvám." Podívala jsem se mu při tom do očí. Dáma vedle mě se zděsila, protože oni se mužům do očí pravděpodobně dívat nesměly. 

"Vaše milosti, ona je u dvora nová, neví jak se má chovat." Při tom se uklonila. Podíval se na mě svýma smaragdovýma očima a pousmál se.

"Vždyť se nic nestalo." Promluvil trochu chraplavým hlasem. 

"Jsem vlastně docela rád, že do mě narazila." Dáma se zamračila a poručila mi, abych šla dál. Tmavovlasý mladík se na mě ještě podíval a odkráčel zase se svým kamarádem pryč. Dáma mě dovedla do malé místnůstky kde pobývalo pět dvorních dam královny Alžběty. To jméno jsem si celou dobu opakovala pro případ, že by se mě na něj někdo znovu ptal. Zkusila jsem se všemi promluvit, ale jenom dvě mi připadaly normální. Ne úplně normální, spíš normální ve středověkém stylu, a ne dostatečně normální na to abych si s nimu rozumněla.

"Co to máš na sobě? To se teď v Lucembursku nosí?" Zachichotaly se a pak mě dovedly k truhle plné oblečení. Vybrala jsem si světle růžové šaty s dlouhým úzkým rukávem. Oblékla jsem se raději sama, nebo jsem se o to spíš pokusila. Nechala jsem si svoje kalhotky..pro jistotu. Mohl by přece začít foukat vítr nebo tak. Šněrovačku mi musely dvorní dámy utáhnout. Nemohla jsem pořádně dýchat. Konečně jsem pochopila proč se okolo toho dělal takový rozruch, jenže to za to stálo. Ty šaty mi moc slušely. Potom mi udělaly nějaký účes a už pospíchaly do velké hodovní/taneční/královské síně. Já cupitala daleko za nimi. Sedla jsem si k nim, protože mi nic jiného nezbývalo. Pak začali něco hrát a všichni začali tančit. Všichni kromě těch dvorních dam, mezi kterými jsem byla i já. Jenže mě na rozdíl od nich někdo k tanci vyzval. Byl to blonďák. Nebo spíš Sir William, ale já mu směla říkat Wille. Problém byl v tom, že já neuměla tančit. Neuměla jsem tančit ani ve 21. století natož ve 15. Snažila jsem se napodobit to co dělají ty vedle mě a po chvíli směšných tanečních kreací jsem pochopila, že to není tak složité. Will si se mnou povídal a když tanec skončil šli jsme každý zase na své místo. Když jsme se vrátily do komnaty, kterou jsme měly společnou (což mě štvalo) na mě všechny hodily vražedné pohledy. Jedna z nich mi vysvětlila, že sir William (Will) je syn Lorda Buckinghama, který je 3. nejmocnější muž v říši. Došlo mi, že 1. je král.
"Kdo je 2.?" "Vévoda z Balley"
"A to je kdo?" O Anglické historii vím docela hodně, ale nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by se jmenoval vévoda z Balley.
"Jistě jsi ho už zahlédla, ten mladík se zelenýma očima. Jeho rodiče zemřeli v bitvě, tak všechno zdědil on." Zelené oči.. bylo mi jasné, že to je ten, do kterého jsem narazila před necelými pěti hodinami na chodbě. Muselo být tak 22:00 když se všechny rozhodly, že půjdou spát. O prázdninách spát v deset. Kdybych s sebou tak měla mobil.
"Kabelka" Vzpomněla jsem si nahlas. Vyndala jsem kabelku a otevřela jsem jí. Byl v ní můj telefon.. bez signálu. V tu chvíli mi začalo docházet, že to nebude jen sen. Že jsem se nějakou bránou v Tescu dostala do minulosti, ale jak se vrátím zpátky?

3.7.2015 současnost Péťa

"Sári?" Volala jsem. Nikde nebyla.
"No a on mi řekl, jak jsem krásná a pořád to opakoval dokola, už mě to nebavilo, tak jsem mu řekla..."
"Prosimtě, Eli, musíme najít Sáru!" Nechápu kde mohla být, přeci jsme se domluvily, že tu počká.
"Třeba je u popcornu" Řekla jsem spíš pro sebe, protože Eliška potkala nějaké lidi a ti teď vnímali každé její slovo. Narozdíl ode mne.
"Fajn" pokrčila jsem rameny a vydala jsem se hledat Sáru. Došla jsem k regálu s popcornem. Sára nikde, vzala jsem jeden sýrový a nakoukla jsem do dalších uliček jestli se neschovává.
"Slečno? Hledáte něco?" Přede mnou stál prodavač, tak slizký jak si to jen dokážete představit. Podivně se na mě usmíval.
"Ne, mám vše, děkuji." Odpověděla jsem slušně a chystala jsem se zmizet.
"Stejně mi přijdete nějaká zahloubaná" Zastoupil mi cestu. "Mám popcorn, vidíte? Prosím nekažte mi den a přestaňte mě obtěžovat." Řekla jsem rozzlobeně.
"Ah-aha, jistě." Slizouna už jsem dál neslyšela, protože jsem byla daleko a dělala si jiné starosti.. "Kde je?" ptala se Eliška. Ano, bohužel mě našla.
"Nevím.."
"Ježiš, kašli na ní. Ona někde bude."
"Spí u nás, musím na ní počkat!" "Volalas jí?" Hm, nevolala, zkusím to tedy.
"Účastník hovor nepřijímá." Nezvedala to. Sári, kde sakra jsi?