BVB Love [CZ]

2. Kapitola

Ráno bylo jako každé jiné. Vstala,nasnídala se,vzala si potřebné léky. Když její sestra odešla do školy ,šla za rodiči. Myslela pořád na to jak svou sestru udělat šťastnou. Mami?

Ano zlato? Carmen byla vysoká krásná a velmi elegantní žena. Dlouhé černé vlasy měla smotané do drdolu. Na sobě měla obyčejné džíny a pruhované tričko.

Mami, pamatuješ si to co jsi mi jednou v nemocnici říkala?

Kdy myslíš? Pousmála se žena.

Bylo to asi před rokem. Říkala si že si můžu přát cokoliv co jen budu chtít. Že mám jedno přání. Anaris se posadila na židli v kuchyni. V ruce držela misku s lupínky.

Carmen se zamyslela. Pak se na svou dceru usmála. Ano ,jistě že si vzpomínám. Říkala jsi že si přání schováš až na dobu kdy to bude nejvíc potřeba.

Anaris přikývla. Myslím že ta doba přišla ,mami. Chci svoje přání použít.
Anaris já nevím...není na to moc brzo?
Povzdechla si. Mami já opravdu nemám čas nechávat si něco na potom. Nemám na to čas. Chci si užít poslední roky ,měsíce,týdny možná jen dny svého života. Chci je strávit s tím koho miluju. A proto bych chtěla vzít Lenu na ten její koncert. Chci si to s ní užít.
Carmen pokrčila rameny. Omlouvám se zlato. Vím že nemáš tolik času. Ale nejsem si jistá jestli je to vhodné přání.
Já vím že je maminko. A prosím tě jen o tohle. Prosím.
Maminka si povzdechla...ale no tak dobrá. Je-li to tvé velké přání...?
Anaris vyskočila,objala matku kolem krku a rozběhla se do pokoje.

Surfovala na internetu aby našla ten koncert. Jinak na počítač skoro nechodila. Bože to je to už příští týden?!
Zapištěla. Slyšela prásknout vchodové dveře.
Leno?
Ahoj Ann ,co je?
Mohla by jsi prosím přijít nahoru?
Jsi v pořádku? Nepotřebuješ nějaké léky? Zeptala se Lena rozrušeně. Ne jsem v pořádku. Vlastně bych ti chtěla něco říct. Lena se napjala. Ano...?
Na ten koncert jedeme. Řekla klidně Anaris. Jen ty a já. Týden v Londýně. Usmála se na svou sestru.
Ne...to není možný. Panebože Anaris. Zaječela Lena tak nahlas až Anaris nadskočila. Objala svou starší sestru a běžela do svého pokoje. Nejspíš aby to mohla povědět kamarádkám. Všechno se to odehrálo tak rychle že z toho nebyla ani tak nadšená. Tak jo ,řekla si nervózně. Budu to muset přežít. Ještě dva týdny musím vydržet. Pak ať mě ta nemoc klidně pohltí. Vstala a šla zařídit potřebné věci na cestu do Londýna.
O čtyři dny později...
Leno máš opravdu všechno? Nechybý ti nic? Pořád se musela Anaris vyptávat. Byla z té cesty nervózní. Nikdy nejela tak daleko a ještě k tomu bez rodičů. Ano ,je jí sice už dvacet ale to pořád neznamená že si může chodit kam chce. Když jí zjistili nádor ,myslela že už se nedožije dalšího roku. Byla na tom opravdu špatně. Ale pak se stal zázrak. Pořad je naživu. Nádor trpí už pět let. Postupně se to zhoršuje. Ale teď nezáleží ta nemoci. Ne ,záleží na téhle chvíli. Chvíli kterou stráví se svou mladší sestřičkou. Mám všechno Anaris ,nemusíš se bát. Usmála se Lena.
Tak dobře. Mějte se tu dobře rodičové. Prohodila Anaris k mamince a tatínkovy. Pak nasedli do taxíku. Cesta taxíkem byla vcelku klidná ale jakmile dojeli na letiště ,Anaris přepadla silná bolest hlavy. Lena ji podpírala. To bude dobrý sestřičko ,uklidnila ji Anaris. Všechno bude dobrý. Z mikrofonu se zrovna ozvalo : Let číslo 81 je připraven k odletu.
Leno to je naše. Usmáli se na sebe. Vstali a rozletěli se vstříc velkolepému Londýnu.