Amnézie [Yaoi] ✔️

1. Ten nový

Ohayo! Vítejte u mého příběhu, jak jinak, než Yaoi tématika :D. Kapitoly budou vycházet extrémně nepravidelně a podle volného času. Když dlouho nevyjde kapitola, prosím, neukamenujte mě! Každopádně budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu v průběhu psaní. Jestli se vám příběh bude líbit, určitě mi to dejte vidět, protože mě tím nakopnete, abych více psala a vydávala kapitoly pravidelně. Užijte si příběh!!!

Bylo to dávno...

Jediné co si pamatuji byl jeho výraz.

Vzhled...nic

Jméno...nic

Kontext...nic

Jen jeho veselý výraz, smích

Proč se na mě v tu chvíli usmál?

Nevím.

Jediný člověk, který mě uznal... nejspíš.

A já si pamatuju jen jeho úsměv.

Výrazné oči.

Kdo je to?

Žere mě to...

Proč se mi jeho výraz zaryl do paměti...

Chci to vědět...

Fakt moc.

Otevřel své oceánově modré oči a rozhlédl se. Je 5:50, říkaly digitální hodiny, které ležely na dřevěném nočním stolku vedle jeho jednolůžkové postele. Posadil se a promnul si ospalé oči.

Vyrušilo ho tiché mňoukání a zvuky, které jasně upozorňovaly, že se někdo dobývá do okna.

Spustil nohy podél postele a chodidly se dotkl chladné podlahy. Přešel k oknu, odtáhl bílé závěsy a nemohl přehlédnout kotě, které se tlapkami dobývalo do jeho pokoje. Otevřel okno a kotě hned vesele zamňoukalo.

"Ahoj, dobře se ti spalo?" zamumlal s neutrálním výrazem, zatímco kotě pohladil po hřbetě.

"Muichiro! Vzbuď Miki a pojďte na jídlo!" ozvalo se.

Povzdechl si "No Lonie... První den v nové škole. Nechci tam jít, bude to otrava" řekl otráveně. "Už musíš ven, jestli tě uvidí, budou problémy" špitl a jemně kotě vystrčil z okna ven. Zatáhl závěs a přešel ke skříni. Absolutně nevěděl, co si vzít.

Nakonec vyhrály obyčejné jeany a bílé tričko.

Rozpustil si drdol, který měl rozměr podobně, jako jeho hlava. Popadl hřeben a s otráveným výrazem si začal česat své dlouhé, černé vlasy s azurovými konečky.

Věřte nebo ne, je to přírodní barva.

Trvalo to, ale tuto nezáživnou činnost dokončil a vyšel ze dveří na chodbu. Chtěl zaklepat na protější dveře, ale ty se najednou otevřely a vyběhla dívka s krátkými růžovými vlasy. Její kaštanově hnědé oči byly ještě značně rozespalé.

Jakmile ho uviděla, tak strnula na místě a upravila si bílé šaty, které má na sobě.

"D-Dobré ráno Muichiro" zakoktala a sklopila pohled k podlaze ze světlého lina.

"Dobré Miki, máme jít dolů na snídani" řekl znuděně a bez dalšího slova se vydal dál chodbou.

Růžovovláska ho mlčky následovala po chodbě.

Chodba měla dohromady deset dveří.

Jedny z nich se najednou otevřely.

Muichiro se snažil zareagovat, ale to už do něj vrazily dvě menší děti a povalily ho na zem.