04 - Či Čí

265 15 0
                                    

„Všechna tajemství se přísně střeží, všechna tajemství se stávají temnými. Taková je povaha tajemství."

Cory Doctorow

Doma jsem se snažila soustředit na učení, ale z mysli se mi pořád vynořovala scéna u auta. Ne takhle to dál nejde, musím na lov, pročistit si hlavu.

Nechala jsem ležet rozevřené učebnice a sešity na posteli, popadla bundu hozenou přes její sloupek a vyběhla ven.

Běžela jsem, nevnímala okolí, čas a prostor, prostě jsem jenom běžela a nažila se vyčistit si hlavu.

Nedařilo se, pořád tu byly, ty oči, karamel, tekutý karamel, který patří jenom jemu.

Zastavila jsem a rozhlédla se kolem, nic jsem nepoznávala. No bezva zpátky budu muset po své stopě, ale zatím to řešit nebudu.

Opřela jsem se o nejbližší strom, zvedla hlavu a zadívala se na černé nebe poseté hvězdami. Neutříbené a pro mě nepochopitelné myšlenky mi letěly hlavou.

Co jsme to chtěly udělat u toho auta a chtěly jsme to vůbec? Co je to za divný pocit, který se mi rozlil po těle? Proč na něj neustále myslím? Samé proč a odpovědi nikde, jsem zmatená sama ze sebe a nemam nikoho, komu bych se mohla svěřit.

Nakonec by asi nebylo špatné se spřátelit s nějakou upírkou od Cullenů, ale pokud bych se jim svěřila, Edward by si to mohl přečíst v jejich myslích a pak si z toho vyvodit něco co nechci nebo chci, aby si něco odvodil? Bože, co to plácám za nesmysly.

Vítr ke mně zanesl vůni pumy, neváhala jsem ani vteřinu a vyběhla za ní.

Stála na břehu jezírka s hlavou skloněnou, pila. Neslyšně jsem se k ní přibližovala, díky směru větru, který mi vál do tváře mě nemohla cítit.

„Či či," nevydržela jsem to a zavolala na ni.

Ztuhla, naježila hřbet a pomalu se otočila. Ve stejnou chvíli se otočil i směr větru a čičinka poznala, že já jsem větší predátor než ona, tudíž udělal čelem vzad a pelášila pryč.

„Ale no tak?" To se ani nepokusí vzdorovat? No nic, budeme si hrát na honěnou, jako kočka a myš, jenom tou myší je kočka, jak ironické.

Dala jsem jí menší náskok, aby to bylo alespoň trošičku spravedlivé. Nasála jsem vzduch a nechala v sobě vyplout na povrch toho predátora uvnitř.

Během pár vteřin jsem stahovala vyděšenou pumu z větve stromu a zakousla se do její silně tepající tepny. Horká, lahodná krev mi začala protékat do hrdla a já horlivě polykala. Není nad krev masožravců.

„No páni!" ozvalo se mi za zády a já se v obranné pozici otočila po mém narušiteli.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se Edwarda!

„Jsem na lovu?"

„Vážně? Nepovídej!" vrčela jsem na něj.

„Nechceš přestat vrčet? Prostě jsem šel na lov a s vůní pumy cítil i tvojí malinovou," řekl jednoduše.

„Malinovou?" ptala jsem se zvědavě.

„Jo malinovou, voníš mi po malinách," přiznal.

„Zajímavé to mi ještě nikdo neřekl."

„Asi se nikdo o tebe nezajímal, tak jako já."

„A jak se o mě zajímáš?" Vytahování informací se mi nikdy nedařilo, ale třeba...

„Myslím, že to víš, ale klidně ti to řeknu."

„Směle do toho," vyzvala jsem ho a pro sebe se usmála.

„Asi jsi už u auta v lese poznala, že mi nejsi lhostejná. Popravdě tě mám rád, vlastně víc než rád. Já... nevyznám se v tom, nevyznám se ve svých citech. Alice, díky tobě nevidí mojí budoucnost a tudíž mi nemůže nijak pomoct. Jasper je z mých emocí zmatený a Emmett si ze mě dělá srandu. S Carlislem jsem se o tom radši ani nebavil, už teď stačí, že moji milí bratříčci si na mě, tedy na nás chtějí vsadit," rozmluvil se najednou.

„O co se vsadily?" zeptala jsem se zvědavě.

„Nevím, hlídají si myšlenky." Pokrčil neurčitě rameny.

„Nebylo by špatné to zjistit?" optala jsem se.

„No to nebylo," potvrdil mi a jeho oči zabloudily k mým rtům. Malinko se usmál.

„Más něco na rtu."

„Co? Kde co mam?" ptala jsem se zmateně.

„No tady, trošku krve." Ukazoval na sobě. Utřela jsem si to, tedy snad.

„Dobré?"

„Ne, máš to tam pořád," řekl se smíchem. „Ukaž, utřu ti to sám." Během vteřiny překonal, ty dva metry co byly mezi námi a jeho ruka se ocitla na mé tváři.

Zvedla jsem pohled a zadívala se do jeho očí. Sledoval koutek mých rtů, kde se zrovinka ocital jeho palec a jemně mi po něm přejel. Očima pomalu přešel od koutku rtů k očím. Když zjistil, že ho pozoruji, zarazil se, a i když nemusel, polknul.

Ksakru, už zase ty pocity.

Ruku z mé tváře pořád nesundával, ale místo toho ji tam nechal a naopak mě začal bříšky prstů hladit. Zase!

„Edwarde," zakňourala jsem a zároveň jsem i zavrčela.

„Já... promiň... dobře si uvědomuju, co jsi mi včera odpoledne říkala." Upozornil na to, že pomalu začalo svítat.

„Už budu muset, škola," dodala jsem na vysvětlenou.

„Jo, jasně. Taky musím jít se připravit, jinak by mě Alice podpálila," vysvětlil a při tom se smál a ruka z mé tváře zmizela.

„To se bojíš Alice?" zeptala jsem se nechápavě.

„ Ty ji neznáš, až tě bude zvát na nákupy, radím ti odmítnout. Alice dokáže odrovnat i upíra a to nepřeháním."

„Stejnak na žádné nákupy nechodím, nesnáším je a pochybuji, že by mě dokázala na ně vytáhnout."

„Tak to neznáš Alice. Udělá na tebe svoje psí očka a ty jí podlehneš," smál se.

„Hmm..." zamručela jsem. Budu se muset psychicky připravit.

„Už musím, jinak mě vážně podpálí. Ahoj ráno ve škole," rozloučil se semnou a při tom se usmál.

„Ahoj ve škole," oplatila jsem mu i s úsměvem. Ještě než se ztratil mezi stromy, otočil se a usmál se. Zase!

Čeho mam zrovna teďka plnou hlavu? No schválně! Karamelových očí s jiskřičkami a úžasného úsměvu. Sakra!

NeznámáWhere stories live. Discover now