7 CRIMES

Prologue

Vzpomínky v nás zůstávají napořád, ať už to jsou vzpomínky na krásné zážitky plné lásky a smíchu, tak i ty, které jsou naplněny bolestí, žalem a hořkostí. Život nebyl vždycky fér a já vím, že nejsem sám, koho sužuje nespravedlnost života, protože i ten nejšťastnější člověk na světě není a nikdy nebude stoprocentně šťastný. Já si o sobě myslel, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Měl jsem po boku partu lidí, které jsem tehdy vnímal jako své přátele a někteří zůstali v mém životě doteď, měl jsem rodinu, která mě učila lásce a víře, že pokud budu dobrým člověkem, bude se mi dobro vracet, ale teď už vím, že mne má rodina jen chtěla uchránit před tím, co život doopravdy přináší. Vždy jsem byl spíše naivní, věřil v dobrotu lidí, kterým jsem v životě podal pomocnou ruku a doufal, že stejně tak jako já, si i oni budou vážit toho, že se mohli o někoho opřít, když jim nebylo do smíchu. Ne vždy se však mé přání vyplnilo.

Březen 2029

"Hope, prosím pomož Darcy," zavolal jsem na svou dceru Hope, která, ač s přiotráveným výrazem, seběhla ze schodů dolu do předsíně a pomohla své mladší sestře s nazutím bot.

Hope jsme si s mou ženou adoptovali, když jí bylo sedm let, ale já ji znal už déle. Po mé nevydařené svatbě s člověkem, kterého jsem miloval více než kohokoli na světě, včetně sebe, jsem byl ztracený a nejednou jsem přemýšlel o tom, že život bez něho už pro mne nemá smysl. Ale měl. Byla jím věčně usměvavá holčička z dětského domova, ve kterém jsem si našel práci jako vychovatel. Byla kouzelná a to, že se jmenovala Hope, mne ještě více usvědčovalo v tom, že je tohle dítě světlem v mém zpackaném životě. Zamiloval jsem si ji a měl jsem takové tušení, že i ona si našla cestu ke mně.

Když jsem pak poznal Milu, bylo mi jasné, že pokud jsem kdy mohl souznít se ženou, byla to ona. V době největšího trápení mi byla oporou a stála při mně i ve chvílích, kdy já sám už bych nad sebou zlomil hůl. Z nejlepší kamarádky se po nějaké době stala má žena, kterou jsem svým způsobem velmi miloval, ale v hloubi duše jsem věděl, že takovou lásku, kterou jsem cítil k člověku, který mou lásku zradil, už nepocítím nikdy k nikomu jinému.

Je až absurdní, že o něm v noci sním, i po tom, co mi provedl, ale nemohu si pomoct.

Mila zemřela před pěti lety, při porodu naší biologické dcery, kterou jsem pojmenoval Darcy. Na jméně naší holčičky jsme se s Milou shodli ještě před tím, než zemřela. Padl na mě splín, ale zároveň jsem věděl, že mě naše holčička potřebuje. Obě naše dcery.

S Darcy a Hope jsem se po pohřbu jejich matky odstěhoval zpět ke své matce, která mi pomohla v krušných časech, kdy jsem na všechno zůstal sám, bez své nejlepší kamárádky a bez ženy, se kterou jsem měl budoucnost. Od té doby jsem už nikoho takového nepotkal.

Když jsem nabral síly a opět se postavil na vlastní nohy, odstěhoval jsem se i s mými dcerami od matky, našel si novou práci a snažil jsem se jen o to, aby měly mé dcery střechu nad hlavou a aby byly šťastné. Uznávám, byl jsem a stále jsem z těch rodičů, kteří své děti rádi rozmazlují, ale zároveň bych nedopustil, aby z mých dětí vyrostli nevychovaní lidé. Učím je lásce a pokoře, ale také se jim snažím dát to nejlepší.

"Jedeme se podívat k babičce Anne, od Vánoc jsme tam nebyli," oznámil jsem děvčatům a slyšel radostný povyk. Milují svou babičku, snad i proto, že ona je jejich jediným ženským vzorem, vychovala je.

"Joo, myslíš, že pro nás má babička Anne něco nachystáno?" zeptala se Darcy s jiskřičkami v očích.

"To nevím, Darcy. Možná," zasmál jsem se hrdelně.

Svou babičku samozřejmě milují i proto, že stejně jako já, je i jejich babička ráda rozmazluje a pokaždé, když přijedeme k mé matce, připraví holkám buď nějaký malý dáreček nebo mapu k pokladu, který většinou ukryje na zahradě nebo někde v zákoutí domu. Když jsem byl malý, tak mi mapy připravovala společně s mým tátou, než od nás odešel.

"Tak pojďme k autu, máte všechno?" usmál jsem se na své dcery a když obě přikývly a vzaly si každá svůj batůžek, tak jsem si obul své boty, vzal si svou tašku a spolu s holkama vyšel ven ze dveří. Ty jsem za sebou zavřel a zamkl dům, když v tom mi zazvonil telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy a hovor přijal.

"Harry, zlato, slyšíme se?" ozval se hlas mé matky.

"Ano mami, my už budeme vyrážet. Děje se něco?" zeptal jsem se a vyndal klíč ze zámku.

"Potřebovala bych, abyste se někde zastavili a dali si něco k obědu. Mám něco urgentního v práci a bohužel nestačím uvařit," povzdechla si máma.

"V pohodě, mami. Zastavíme se," usmál jsem se.

"Dobře, děkuju."

"Za málo, tak my jedeme. Klíče mám, takže kdybys byla ještě v práci až dorazíme, tak se zařídíme a počkáme na tebe doma."

"Dobře, tak hlavně opatrně," řekla máma starostlivě předtím, než jsme se rozloučili.

Došel jsem k autu a odemknul. Holkám jsem vzal jejich batůžky a společně se svou taškou jsem je dal do kufru. Hope mezitím pomohla Darcy do auta a pak si vlezla na své místo a stejně jako její sestra se připoutala. Já se usadil na místo řidiče a podíval se dozadu na své dcery.

"Tak holky, babička má spoustu práce, takže se stavíme na oběd někde po cestě. Na co byste měly chuť?" zeptal jsem se s úsměvem.

"Happy meal," zapištěla Darcy a zatleskala ručičkami. Zasmál jsem se a podíval se na Hope, která se zakřenila a s úsměvem přikývla.

"Dobře, tak teda Happy Meal," usmál jsem se, připoutal se a nastartoval auto. Holkám jsem zapnul jejich oblíbené písničky a vyjeli jsme. Holky si vzadu pobrukovaly a Darcy sem tam nahlas zazpívala nějaké slovo, které si z písničky pamatovala.

Po nějaké chvíli, co jsme jeli, jsme konečně sjeli k McDonalds. Holky už vzadu v autě kňouraly, jak jsou hladové, tak jsem byl rád, že se nám konečně v cestě ten fast food objevil. Auto jsem zaparkoval na parkovišti a už jsem slyšel vzadu odepínání pásů. Zakroutil jsem s úsměvem hlavou a spolu s holkama jsem vylezl z auta.

Hope vzala Darcy za ruku a obě se celé natěšené rozběhly ke dveřím prodejny a já šel za nimi.
U pokladny jsme si objednaly náš oběd, tedy Happy Meal pro Darcy a pro sebe a Hope jsem vzal každému jeden Cheeseburger s hranolkami a sladkokyselou omáčkou, kterou oba zbožňujeme. Když byla naše objednávka připravena, vzal jsem tác s jídlem a společně jsme se šli usadit ke stolu, kde jsme začaly jíst.

"Tati, mohla bych si dát ještě zmrzlinu?" zažadonila Hope poté, co dojedla poslední sousto svého oběda.

"Joo, prosím, já taky bych chtěla zmrzlinu," prosila Darcy s povytaženým spodním rtem. Povzdechl jsem si a podíval se směrem k pokladně a pak zpět na holky.

"Dobře, ale dneska už žádné jiné sladkosti. Platí?" řekl jsem a pozvedl obočí. Holky se chvilku rozmýšlely, protože moc dobře věděly, že babička pro ně bude určitě mít nějakou laskominu, ale nakonec se rozhodly pro zmrzlinu. Přeci jen je pro ně oběd v McDonaldu výjimečný.

"Platí," řekly v souladu a já dal Hope peníze a řekl ji, ať si pro ty zmrzliny dojde.

Po chvíli co Hope nepřicházela jsem se ohlédl, kde se moje dcera zatoulala a nemohl jsem se vyhnout lehkému zamračení, když jsem viděl, jak si povídá s nějakým chlapcem. Přeci jen už jí je čtrnáct let, je v pubertě a kluci po ní koukají. Když si mě všimla, jak na ni koukám, poňoukla chlapce, aby šel s ní a vracela se, spolu s ním, k našemu stolu.

"Tati! Potkala jsem tu kamaráda, který se mnou chodil do školy, když jsme bydleli u babičky. To je náhoda, co?" usmála se na mě.

"Tohle je Freddie," představila mi chlapce a ten mi nabídl ruku k potřesení.

"Dobrý den," usmál se na mě chlapec a já jej pozdravil zpět a rukou mu potřásl. Někoho mi připomínal. Ty oči, ten úsměv, hlas.

"Freddie? Tady seš! Tak už sis vybral.." zaslechl jsem hlas a když jsem zvedl oči, abych se ujistil, komu patří, ztuhl jsem a řekl bych, že jsem nebyl jediný.