Dvojí rod I.

1.5 "Tábor pro ty, jako jsi ty"

"Ne." Odvětí mi rázně zatímco přijde k obrovi a začne jej drbat na břiše. Lev, nebo co to je, jen spokojeně zavrní. "Manticoru nemusíš vždy zabíjet. Její agrese jde i obejít, pokud víš jak na ni."

"Takže, to že jsi bohyně nebyl vtip?" Pozvednu na ni obočí.

"Přesně tak." Usměji se na ni. Nejspíše mi zachránila život. Už se mi chce utéct, avšak ona mě dlaní zastaví.  "Ticho! Neprobuď ji!" Nakáže mi.

Pomalinku se rozejdu, obejdou mohutné tlapy objímající větev stromu jako nějakého plyšáka. Takhle krotká ta potvora vypadala moc roztomile, až mě napadalo jak bych ji chtěla mít u sebe v pokoji. Obě tak unikneme od nestvůry. Pohlédnu na ni. Proč mě chrání? Proč je na mě tak milá, je to přeci bohyně! Co nám říkal pan Sparkles, tak bohové údajně nechávají svoje potomky samotné, nestarají se o ně a jejich děti tak vyrůstají bez jednoho rodiče.

Za pár desítek minut se objevíme před velikými honosnými sloupy držící mohutný oblouk s vyrytým nápisem "Tábor dvojího rodu". Nakloním hlavu na stranu. Nezaujal mne ani ten nápis jako struktura sloupů. Přiblížím se a jemně se sloupu dotknu. V tom se mi potvrdí myšlenka, že je to skutečnost. Vše, co se dnes stalo. Zády mi rezonuje chladivý dotek. Otřesu se.

"Pokud nemáš strach tak vejdi, konkrétně proto jsem tě přivedla..." Oznámí mi Selené. ANO! No jistě, bohyně měsíce! Nyní mi vše do sebe pomalu zapadá. Vyjeveně si ji prohlédnu.

"Co tam..."

"Tábor pro ty, jako jsi ty." Odvětí mi mile

Naštvaně se na ni podívám "Nejsem ani blázen ani blbá! " Vyjedu po ní, zatím co ona jen pozvedne dlaň.

"Zklidni se drahoušku..."

Dvojí rod, nejspíše...je to pro...míšence? No jasně! Je to pro někoho, kdo má například za otce černocha a za matku indiánku, nebo tak... ne? Zrak mi padne na malém stéblu trávy, jenž se nechává unášet vánkem větru. Najednou ze mě opadne všechen strach. Připadám si tu, jako by jsem byla.. doma.

„Neostýchej se a jdi.." Pobídne mě hlas za mnou. Já se na ni nejistě podívám, střetnou se naše pohledy. Její nedočkavě otrávený a můj, který stále zračí strach. Co když mě zavřou někam do blázince a budou tam na mě dělat pokusy, nebo horší věci?! Zavrtím hlavou a couvnu. Ta žena mi ale silně přitiskne ukazováček s prostředníčkem na desátý obratel, jemně zatlačí a tím mě donutí pokročit dopředu, jinak bych přepadla. Tím krokem se pád odvrátí a já nespadnu. Skousnu si jemně ret, tak abych se neprokousla až do krve a pomalu projdu bránou.

„No vidíš, ani to nebolelo.." Houkne sarkasticky Selene, která projde mnohem rychleji. Je zkušenější a nejsme tady náhodou. To mi došlo již dávno.