Příběh o rytíři z Hranického panství

Útěk

Když se první malinká část Slunce začala pomalu zjevovat nad obzorem, Václav probudil Ignáce, kterému zrovna hlavou trhala silná a bolestivá ranní kocovina: ‚‚Rychle Ignáci, vstávej! Musíme jet!" Ignáce to popudilo, ale protože každý sebemenší hluk mu způsoboval hrozné bolesti hlavy, raději rychle vstal, opásal se mečem a mířil si to rovnou cestou ke koním. 

Když vyšel za roh hospodářského stavení, ve kterém koně byly ustájeni a uviděl Annu, jak sedí na jednom z nich, div se mu kolena nepodlomila: ‚‚Příteli myslel jsem, že jsi chytrý muž a rozmyslíš si to. Ale jak vidím, jsi ten největší paličák ze všech, které znám." Přiběhl ke koni a vyšvihl se do sedla. Dojeli k bráně, otevřeli ji a projeli jí ven. Najednou se za nimi ozval křik. To se nejspíš jeden ze synů zdejší paní probudil a uviděl je odjíždět. Pobídli koně. Rozjeli se tím nejrychlejším cvalem. V dálce za sebou uslyšeli povyk, který jejich odjezd způsobil a když se Ignác otočil uviděl za sebou čtyři jezdce: ‚‚Běda, jedou si pro nás. Ví, že jsme jim odjeli s Annou." ‚‚Nedaleko je zde zřícenina starého hradu Puchartu, vyprávěl mi o ní kdysi můj děd," zvolal Václav. ‚‚Ale tam prý straší!" zakvílela Anna. Neměli na výběr. 

Hned jakmile zahlédli mohutné trosky tohoto starého a rozpadlého hradu, dříve patřícího loupeživému rytíři, sesedli. Utíkali. Najednou jim pod nohama znejistěla země a propadli se do úzké, tmavé sluje. Země se nad nimi zavřela. Chvíli tam potichu seděli na zemi, jen občas se ozval tichý, bolestný sten vydávaný Annou. Václav měl sto chutí ji po sluchu najít a pomoci jí, ale věděl, že by stačil sebemenší zvuk a byli by prozrazeni. Najednou se nad nimi začal ozývat divný řev, první jako by se tam někdo začal hádat a překřikovat, který se pomalu měnil ve volání o pomoc a výkřiky hrůzy. Najednou zaznělo něco, co připomínalo výstřel. Po pár sekundách se ten samý zvuk ještě čtyřikrát opakoval. Pak zavládlo hrůzné ticho. Jakoby ticho před bouří. Ale odkud mohla přijít ona bouře? Václav poslepu nahmatal zraněnou Annu a chytil ji za ruku: ‚‚Aničko moje, nestalo se ti nic?" Anna mu odpověděla: ‚‚Asi mám vyvrtnutý kotník, vystřeluje mi z něj veliká bolest." Václav požádal Ignáce: ‚‚Prosím rozsviť světlo, musím se podívat, co má Anička s nohou a kde to vlastně jsme." Ignác vytáhl pochodeň a zapálil ji křesadlem. Světlo ozářilo jeskyni a najednou se po všech jejích stěnách začaly objevovat malinké zlaté odlesky. V rohu byl velký skalní výklenek a v něm stála stará dřevěná truhla, která přímo přetékala nejrůznějšími poklady – od zlatých mincí, až po drahokamy a šperky s bohatými rytinami.

V tom se uprostřed jeskyně objevila stará postava stojící o holi. Měla hubené kostnaté tělo, křivý nos, bílé prázdné oči, ve kterých by se člověk marně snažil najít aspoň náznak zorniček, a její kůže byla jako utvořena z nějakého starého vysušeného pergamenu. Postava zabrblala: „Vítejte v mé jeskyni" A při tom se zlověstně zachechtala. Ukázala na Annu: „Můžete si vzít děvče a zmizet, její bratři už odešli. Poté se podívala rezavou truhlu plnou vzácností: „A nebo si můžete vzít tuto truhlu plnou pokladů, ale děvče mi tu necháte." Václav jí odpověděl: „Ty všechny poklady jsou lákavé a dala by se za ně jistě naverbovat dost velká armáda, abych ovládl celou Moravu, možná i Čechy a Lisovčíky bych vyhnal ze země." Pevně k sobě přivinul Annu: „Ale já už jsem svůj největší

poklad našel, a i kdybys mi těch svých nabízela celých sto tuctů, tak bych je odmítl." Čarodějnice se zlostně zašklebila, mávla svou holí, poklad zmizel a ve skále se otevřel průchod vedoucí ven do lesa. Ukázala směrem k nově vytvořenému východu z jeskyně a zmizela stejně, jako to před chvílí udělal poklad. Václav vzal Annu do náruče a pomalu vyšel na denní světlo. Hned za ním následoval Ignác. Když vyšli, skála se zavřela. Pod velkým dubem stojícím na úpatí kopce Václav Annu položil a obvázal jí nohu obinadlem, které si s sebou pro všechny případy vždy nosil. Když byla Anna ošetřena, tak k nim přiběhli dva koně. Ignác je prohlédl a s potěšením zjistil, že jsou jejich. Jeden se nejspíš zatoulal, ale s tím si nedělal hlavu. Václav vzal Annu, něžně ji posadil na

koně a sám si sedl před ni. Anna to s radostí přijala a objala Václava zezadu kolem pasu. „Už se nemohu dočkat až přijedu do svých milovaných Hranic," zvolal Václav a pobídl koně, který se poslušně dal do mírnějšího poklusu. Cesta jim ubíhala rychle a dřív, než se začalo stmívat, dojeli do Hranic. Tam ustájili koně v maštali na předměstí, projeli branou, které se říkalo Motošínská a kolem radnice až k Hranickému zámku. Tam Václav seskočil z koně a podal ruku Anně, která ji ráda přijala a opatrně se jako by snesla ze sedla na zem do Václavovy náruče. Ignác taky seskočil na zem a zavolal: „Kde je podkoní?! Váš pán se vrátil." Najednou na dvůr před zámkem vyběhl hubený muž v pěkném kabátě z pevného sukna a převzal Václavova koně a poté Ignácova. Anna se zeptala: „Pane Ignáci, to vy jste pán města Hranic?" Ignác se rozesmál z plných plic: „Slečno, myslím si, že tady pan Václav Mol z Modřelic to bude vědět mnohem líp." A ukázal na Václava, který už měl oči jen pro svou Aničku.

O pár dnů později byla velká svatba, na kterou se sešli snad celé Hranice a Václav byl se svojí Annou šťastný až do smrti.