Začít znovu žít

-1-

Léto jsem vždycky milovala. Milovala jsem ho už jako malá a zůstalo to do mých šestnácti let. Teď se mi to zdá, ale jako to nejhorší období na světě. Tohle léto se totiž vše změnilo. Prostě jsem se jednoho dne probudila a zjistila jsem, že jsem sirotek. Policie přišla k nám domů a řekla, že letadlo s mými rodiči spadlo. Oba na místě umřeli. A já zůstala sama. Tedy to jsem si myslela, dokud se u právníka mého otce neobjevil muž, který tvrdil, že je můj opatrovník. Prý to byl nejlepší kamarád mé matky. A ta chtěla, aby si mě vzal, kdyby se jim něco stalo. Nevěřila jsem mu, dokud jsem neuviděla poslední vůli mých rodičů. Takže teď se stěhuji k muži, kterého neznám. Začnu chodit na novou školu a zvykat si na nový život.

„Eleanor?" Mým domovem-tedy mým bývalým domem se ozval hlas mého nového opatrovníka. Byl tu dřív, než jsme se dohodli.

„Jsem nahoře!" Zavolala jsem otráveně. Rozhlédla jsem se po svém prázdném pokoji, kde už bylo jen pár věcí. Slyšela jsem kroky na schodech, dokud se sám Richard Davis neobjevil v mých dveřích.

„Jsi připravená? Musíme vyrazit. Cesta autem trvá dlouho. Pořád můžeme letět-„

„Ne." Zakroutila jsem odmítavě hlavou. Věděl, že do letadla nevlezu. Ne potom, co se stalo mým rodičům.

Richard si povzdechl. „Dobře. Co ti mám vzít?" Rozhlédl se po pokoji. Ukázala jsem na dva kufry. Všechny ostatní věci byli už poslány do jeho domu. Richard vzal moje kufry a já si přes rameno přehodila baťoh. Naposledy jsem se podívala na svůj velký pokoj, kde jsem vyrůstala. Potom jsem se vydala za Richardem, kde už čekalo auto s jeho řidičem. Nepamatovala jsem si jeho jméno i přesto, že nás představoval. Richard dal mé věci do kufru auta a já se posadila dozadu. Myslela jsem si, že se Richard posadí dopředu, ale překvapil mě, když vklouzl dozadu za mnou.

„Snad ti nebude vadit má společnost." Usmál se, jako kdyby věděl, nad čím přemýšlím. Jen jsem pokrčila rameny. Popravdě jsem doufala, že se posadí dopředu a nebude si mě všímat. Už teď jsem věděla, že pětihodinová jízda autem bude neskutečně dlouhá. Možná bych přeci jen zvládla to letadlo? „Chtěla by ses na něco zeptat? Na to, jak to vypadá u mě doma? Nebo na tvou novou školu?"

„Nevím." Odpověděla jsem a znovu si Richarda prohlédla. Tmavé vlasy, zelené oči, vysoký s pevnou postavou. A v drahém obleku. Věděla jsem, že mu patří hodně firem, takže byl hodně bohatý. „Kolik si říkal, že máš těch dětí?"

„Šest chlapců." Odpověděl. „Nejstaršímu je dvacet a nejmladším šest. Jsou to dvojčata."

„Samý kluci jo?" Zeptala jsem se trochu nervozně. Jak mám v domě žít s šesti kluky? Co když se jim nebudu líbit?

„Ano," přikývl. „Ale nemusíš se bát. Nekoušou. Taky jsem ti už nechal zařídit pokoj. Doufám, že se ti bude líbit. A budeš mít vlastní koupelny, protože jsem si říkal, že jako dívka jí budeš potřebovat."

„Děkuji." Zamumlala jsem. „Můžu se tě ještě na něco zeptat?"

„Samozřejmě, Eleanoro." Chtěla jsem ho opravit, protože nikdo mi neříká Eleanoro. Tak mi říkala jen máma, když jsem měla nějaký průšvih. Ale nechala jsem to být.

„Odkud, že jsi znal mámu? Je zvláštní, že se o tobě nikdy nezmínila. Proč?" Celou dobu mi to vrtalo hlavou. Od doby, co jsem zjistila, kdo je Richard jsem přemýšlela jen nad tímto. Proč mi o něm máma nikdy nevyprávěla?

„Byli jsme nejlepší přátelé, než jsem odešel na vysokou. Byl jsem o tři roky starší. Kontakt mezi námi se přerušil. Potom otěhotněla a měla svoje starosti. Když mi bylo 21 potkal jsem svoji ženu, která měla už ročního chlapce. Ryana. Takže můj život se taky změnil. O rok později se narodil Hunter a ve stejném roce jako ty Max."